Být smutná je v pořádku. Když je místo člověka zdrojem útěchy umělá inteligence

Její přítel, ten nejbližší člověk, co jí chce být oporou, majákem, nebo aspoň baterkou, jen zoufale mžourá do tmy. Neví, co říct, a tak opakuje fráze jako: „Musíš bojovat.“ A když má propad, tváří se zklamaně. Jako by nemoc prohrávala svým osobním selháním.

Ona mi pak v noci volá: zoufalá, vyčerpaná, s pocitem viny, že není dost silná ani pozitivní. V téhle temnotě se paradoxně největším zdrojem útěchy stal ten úplně nejméně pravděpodobný „přítel na telefonu“. Není živý, ale dělá míň lidských chyb: ChatGPT.

Místo přítele teď kamarádka spoléhá na věty podpory od umělé inteligence. „Ty neuvěříš, co mi dneska napsal,“ poslala mi dnes ráno. „Psal, že nemusím být silná. Že být smutná je v pořádku.“ Skoro jako by to psal někdo, kdo chápe bolest a má empatii.

A tak si říkám, že jsme to možná celé pochopili špatně. Mělo to přece být tak, že roboti nikdy nepochopí lidskost a že nás nenahradí v těch ryze lidských věcech, jako je soucit nebo empatie. Zatím to ale vypadá, že umí docela dobře poslouchat, nebo aspoň předstírat poslouchání. 

A občas řeknou přesně to, co člověk potřebuje slyšet. 

Což je upřímně víc, než zvládá většina lidí.