OMG, kámo! Kdybych byl v dětství jútúberem, všechny ty malostranské sklepy bych neprošmejdil

Naši dcerku úplně uhranuli.  Když ráno odjede žena do práce, dcera snídá a já ji češu, čumí při tom na mobil. Mladí jútúbeři glosují hru Minecraft a čeština pláče. „OMG, kámo. Je to vilidžr u toho fence, nebo zombík? Jdou po něm mobové! Oukej, najs! Najs! VTF? Odežeň ty krípry! OMG! Oukej, udělám si zlatou helmu, bude dobrá do nedru. Najs! Ou, VTF? Postavím ten portál. Jes, jdu na to… Tak, přátelé, to je dnes vše. V šopu mám nový merč a nezapomeňte kliknout na odběry!“

„Klárko?“ oslovím dcerku, zatímco pletu druhý copánek. „Tys tomu Šarivarimu rozuměla?“ Pootočí hlavu a podívá se na mě jako na debila. „Jasně, tati. A není to Šarivari, ale SirYakari. A, tati, koupíš mi teplákovku od Tobiase? Stojí jen dva a půl litru!“   

Jen co vypadne, vzpomenu si na svoje dětství, kdy největším technickým zázrakem byla svlékací propisovačka a hýbací obrázky. Trochu těm dnešním mladým závidím. Jasně, kdyby za mého dětství existovaly mobily, určitě bych s kámoši neprošmejdil všechny ty malostranské sklepy a půdy a nezažil krkolomné úprky před domovníky. Ale kdyby tehdy existovaly, určitě bych chtěl být jútúberem. Měl bych vlastní merč a drinky s příchutí moruší a mišpulí. Rostly ve Vojanových sadech. A sledovatelům bych připomínal, že mají kliknout na odběry!