Happy landing. Když zhasne motor a ztuhne vrtule, těšíte se i na politický Disneyland

Měl jsem tudíž radost, když mi známý navrhl, ať si udělám den volna, že mě vyveze kamsi za Písnici a sveze v malém sportovním letadle. Radost mi vydržela přesně do chvíle, kdy jsem letadélko spatřil. Nasoukali jsme se do poškrábané laminátové bubliny, známý nastartoval a v pekelném výfukovém kouři – ten v kabině být neměl, ale byl – jsme se za vydatného skřípání a drncání vznesli. Chvíli jsme stoupali a pak už jsme se jen kymáceli podle toho, kam zrovna foukal vítr. Známý tahal za páku, šlapal na pedály, ťukal na budíky, které neukazovaly, co měly, a já se modlil, ať už to skončí.

Což se splnilo – motůrek zakašlal a zmlkl, vrtule ztuhla a mně párkrát po sobě vynechalo srdce. Po nekonečně dlouhé době motor naskočil (jinak by tu tahle glosa nebyla), kamarád se chechtal a volal: „Neblázni, to byla sranda!“ Pak jsme jen přistáli, kamarád se šel postarat o vehikl, sedli jsme do audiny, opustili aeroport a zaparkovali na jakési návsi u jakéhosi baru. Po třetí tullamorce mi ten známý přiznal, že to tak úplně legrace nebyla – že to ten ultralight (či co to bylo) už párkrát udělal. Během čtvrté rundy volal neteřince, jestli by pro nás nepřijela – jsme pod vlivem. 

Neteřinka nás nabrala a já se cestou do centra už jenom těšil, až zase zapnu desktop a budu z relativního bezpečí domova sledovat další díl pořadu Kecy a politika.