Políbit nártouna na rty, zažít filipínskou fiestu, a pak už k poslední pasové kontrole

Možná naposledy jsem se po probuzení obešel bez toaletního papíru, který mi ale dávno nechybí. Jestli správně vzpomínám, papír ze záchodů zcela zmizel na pomezí Íránu s Pákistánem a já měl zpočátku tendenci shánět nějaký soukromý po obchodech. Za dva nebo tři dny jsem si zvykl a pochopil, že na omývání zadku vodou není nic hrozného, naopak, že je to praktické a hygieničtější.

Při bilancování dosavadní cesty mi došlo, že jsem nepotkal žádné opravdu exotické zvíře, ale to se dalo snadno napravit, věděl jsem jak. Byl jsem totiž na ostrově Bohol, kde žijí v kýčovitě roztomilých čokoládových kopcích nártouni, takové opičky s obříma očima. Stopoval jsem tedy přímo do jejich minirezervace, ať si zvíře můžu škrtnout ze seznamu nedodělků.

Stopování na Filipínách je disciplína pro mírně pokročilé, protože místní městská i příměstská doprava je založena na velmi levných „taxících“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ buď to jsou motorové tříkolky, nebo motorky se sajdkárou. Téměř nikdo jiný kolem vás nejezdí, a každý takový drožkař břibrzdí nebo dokonce zastaví, ačkoliv jste odmítavě vrtěli rukou a dívali se jinam.

Jsou hodní, jenomže vy v tu chvíli nemáte šanci zastavit auto, a tak se stínícího drožkaře musíte urychleně zbavit: „Nemám prachy,“ nabízí se nejsnadnější odpověď, po které ovšem drožkař logicky namítne, že jezdí za pár drobných: „Tak jo, hodíš mě do Japonska?“ Až tohle většinou zabere –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chlapík si řekne, že jsem buď komik nebo blázen, nastartuje, a já si přečtu, jaký má vzadu na svém stroji citát z Bible, protože na každém „taxi“ je napsaný jiný; cestování po Filipínách je týdenním kurzem Nového zákona zcela zdarma.

Když pak ale jede osobní auto a vidí vás, zastaví ochotně. Pro stopaře je celá Asie snadná: teď to už prohlašuju zodpovědně.

Na katolických a genderově rovnostářských Filipínách mě naprosto přirozeně nabere i žena, první řidička snad po měsíci, a protože je ostrov Bohol malý, roztomilý (i ta džungle je na něm asi o polovinu nižší než před týdnem v Malajsii, vypadá spíš jako kouzelná tropická zahrada), za chvíli jsem u nártounů.

Ve větvích vidím tři, ale je poledne, tak spí, jsou to spíš takoví křečíci. Zaměstnanec rezervace jednomu z nich foukne do ouška, aby vytřeštil oči, a zakáže mi políbit ho na rty, toho nártouna, tak jenom udělám fotku a můžu pokračovat. Exotické zvíře si odškrtávám…

V pohřebním ústavu

Možná zajímavější než nártouni jsou krouživí letci ve větvích nade mnou. Nejdřív mám pocit, že se tam koná sněm nějakých orlů, pak ale pochopím, že to jsou obrovští netopýři, jako z nějakého hororu. Rozpětí křídel mají nejmíň metr.

Zastavím týpka, který se představí jako manažer pohřební služby v městečku Carmen a opravdu, dokonce mě pozve do práce. Chlubí se kvalitními světlými rakvemi, balzamovací místností se dvěma lůžky, a na dvorku mi ukáže pozoruhodný artefakt. Je to bílá minirakvička se skleněným víkem, ve které leží nádherná tmavá panenka, může mít čtyřicet centimetrů. „Teda kamaráde,“ zvednu palec, když už udělám dost fotek, „na chvíli jsem se lekl, že to je dítě.“

„Ale ono to dítě je,“ odpoví překvapeně. „Včera večer se narodilo předčasně, v sedmém měsíci, mrtvé, a dnes večer bude mít pohřeb.“

Jsem tím zcela fascinován a zírám na mrtvolku dalších pět minut. Své emoce nedovedu vysvětlit ani pojmenovat. Spíše než lítost je to okouzlení a obdiv, pořád jen opakuju: „Ta je tak krásná, tak krásná…“

Karaoke do svítání

Řidiči sice berou, na středně velkých silnicích udržují příjemnou průměrnou rychlost šedesát kilometrů v hodině, ale občas vás zastaví moře –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mezi ostrovy musíte čekat na trajekty.