Snil americký sen, skončil v českém vězení – a najednou je na svobodě. Spletitý příběh dotační kauzy

Zavřete počítač, sbalte si věci, odcházíte. Když tu větu Milan Gánik ve věznici slyšel, pomyslel si, že má průšvih. Po velkém úsilí získal práci a teď, v půlce května, o ni zase přijde. V temné místnosti bez oken, za méně než polovinu minimální mzdy, v osmihodinových směnách obvolával klienty pro online srovnávač energií. Práce ve vězení je málo, ale lepší call centrum než nuda na cele. „Lekl jsem se, že jsem asi volal málo lidem nebo měl moc dlouhou přestávku,“ vzpomíná.

Bachařka ho odváděla přes velký dvůr zpátky do cely, když se jí odvážil zeptat, proč nedostal ještě šanci a posílají ho z vězeňského call centra pryč. Když mu odpověděla, že jde přece domů a má dvacet minut, aby si všechno sbalil, myslel si, že si z něj dělá srandu. „Dvacet minut mi to netrvalo, ale do hodiny jsem byl před branou Ruzyně,“ líčí nečekaný obrat ve své kauze Milan Gánik.

Brzy dvaasedmdesátiletý právník a podnikatel má za sebou život plný vzestupů a pádů. Býval nezletilým uprchlíkem z komunistického Československa, úspěšným právníkem a podnikatelem. Zažil také pár krachů. Asi proto je zvyklý mluvit o životních zvratech s odstupem a černým humorem.

Na svoji zatím poslední životní roli po jednom takovém velkém pádu, na roli vězně, se začal připravovat koncem loňského a začátkem letošního roku. Setkával se třeba s lidmi, kteří už zavření byli, aby se co nejlépe připravil na dlouhý pobyt za mřížemi. „Rozsudek je takový, že kdybych si ho měl odsedět celý, tak je to doživotní trest, protože v mém věku se statisticky konce ani nedožiju,“ vyprávěl Milan Gánik Reportérovi ještě před nástupem krátce před Vánoci.

Za údajný dotační podvod dostal šest a půl roku natvrdo. K tomu nemalý peněžitý trest a se svým rovněž odsouzeným obchodním partnerem musí splácet třísetmilionovou škodu. Každý rok navíc stoupne o pětadvacet milionů kvůli úrokům. A takové peníze si i na svobodě vydělá málokdo, natož penzista ve vězení.

Milan Gánik se s Reportérem krátce před nástupem do vězení sešel několikrát. Chtěl veřejně vysvětlit, že není žádný dotační podvodník a nic neukradl. Jako nechtěný dárek dostal loni k Vánocům pravomocný rozsudek a už v lednu se musel hlásit v Praze-Ruzyni, přestože se původně chystal na plánovanou operaci srdce.

Říká, že ho soud poslal do kriminálu jen kvůli absurdnímu výkladu dotačních pravidel. „A k tomu navrch ta přísnost. Čtrnáct let poté, co se to údajně stalo, jsem dostal šest a půl roku vězení za něco, z čeho jsem neměl žádný prospěch,“ vyprávěl.

Městský a poté odvolací Vrchní soud v Praze to viděl jinak. Soudci ho v rozsudcích sice oceňovali jako autora nápadu na vznik vědecko-technického parku, který měl podporovat výzkum a rozvoj v chudším, Ústeckém kraji: na druhou stranu ho však označili, a to doslova, za ziskuchtivého megalomana a fušera, který dotovaný projekt kvůli svým přehnaným ambicím nezvládl a nasměroval ho ke krachu.

Ten přišel v roce 2018. Areál s moderními budovami blízko dálnice u Ústí nad Labem byl tou dobou již hotový, avšak zadlužený a jen zčásti fungoval podle původních představ. Tehdy v Nupharo Parku, jak byl projekt pojmenovaný, Milan Gánik již zhruba dva roky nefiguroval. Prohrál vnitrofiremní bitvu s akcionáři a z projektu byl vyhozen. Až vyhlášení úpadku spustilo hledání viníka, který za pád může, a odpovědi na otázku, zda bylo s přiznanou dotací vše v pořádku. Šlo přitom o velké peníze. Areál vyšel účetně na skoro tři čtvrtě miliardy, z toho 300 milionů zaplatil stát z evropské a národní dotace.

O dva roky později padla první obvinění, za další dva roky obžaloba. Loni v září Vrchní soud v Praze pravomocně potvrdil, že se Milan Gánik a jeho obchodní partner Antonín Kanta dopustili dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Soudy došly k tomu, zjednodušeně řečeno, že Milan Gánik při žádosti o dotaci lhal. V roce 2010 prý zamlčel podstatné informace o úzkém propojení s jinými firmami, od nichž ve spolupráci s architektem Kantou za část dotačních peněz koupil pozemky pro chystaný park. A to nebylo podle pravidel možné.

Oba, nyní již pravomocně odsouzení, podnikatelé takový výklad od začátku odmítali s tím, že obžaloba a soudy vykládají dotační pravidla až do absurdity, protože Milan Gánik se ze společností vlastnících pozemky už před vznikem nápadu na park stáhl. Navíc v minulosti vlastnil jen malý podíl, a tedy o žádné propojené osoby jít podle něj ani nemohlo. Navíc se prý ve všem řídil radami dotačních expertů a úředníků, kteří o tom věděli.

Soudy naopak dospěly k tomu, že šlo od začátku o promyšlenou hru na schovávanou. Transakce okolo koupě pozemků označily za fiktivní a účelové, aby dotaci získali. A protože obchod s pozemky proběhl na samém začátku budování parku a Milan Gánik měl podle soudu oznámit propojení s vlastníky pozemků už v první žádosti, podané v roce 2010, odsoudily oba podnikatele k náhradě úplně celé dotace, tedy tří set milionů, kterou stát vyplatil na výstavbu kompletního areálu.

Když předseda senátu Vrchního soudu v Praze Robert Pacovský loni v září vyhlašoval pravomocný rozsudek, architekt Kanta po vyřknutí trestu pět a půl roku viditelně zfialověl. Milan Gánik zase s nevěřícným úsměvem kroutil hlavou. Vysloužil si za to od soudce pokárání za nevhodné chování a dotaz, co mu na šesti a půl roku, proti prvnímu rozsudku o jeden rok sníženém trestu, přijde zábavné. „Že to je úplně absurdní,“ odvětil Milan Gánik.

Jeho příběh může být ještě absurdnější. Od nástupu v lednu do nečekaného propuštění v půlce května strávil v ruzyňském vězení čtyři měsíce. V jedné z největších dotačních kauz, zdá se, možná dojde k dalšímu překvapení. Ale pojďme popořádku, nebyl by to první velký zvrat v jeho životě.

Ze Žiliny do Ameriky

Milan Gánik mluví s drobným přízvukem a občas loví v paměti vhodné slovo v češtině. Narodil se totiž v Žilině a krátce po sovětské invazi do Československa v srpnu 1968, když mu bylo patnáct, utekl s rodiči do Ameriky. „Moji rodiče byli starší, otec měl nějaké historické zranění, takže já jsem se zpočátku trošku protloukal,“ vzpomíná. Přesto se mu podařilo ve Spojených státech vystudovat velmi kvalitní školy. Nejprve univerzitu orientovanou na obchod a poté právnickou fakultu. Pracoval na soudu, chvíli jako asistent v Kongresu a následně pro prestižní právnickou firmu Baker McKenzie, než si se společníkem založili vlastní kancelář v New Yorku – vyplývá z jeho profesního životopisu.