Tři sta knih ročně už nedám. Influencerka Lucie Zelinková o poučení ze Sněhurky i nechtěných matkách

Stála knížka, kterou pro vás nechal autor tady v regále, za to?

To už si bohužel nepamatuju. Byly doby, kdy jsem přečetla i tři sta knížek za rok. Někdy i dvě denně. 

Když se podíváme do toho fochu s knížkami, podle čeho se v té pestrobarevné změti orientujete? 

První filtr je značka nakladatele. Když vidím na hřbetu logo svého oblíbeného nakladatelství, mám chuť vzít knížku do ruky. 

Která to jsou? 

Namátkou Odeon, Host a řada menších jako Plus, Kniha Zlín… 

V Česku vychází šedesát knížek denně. Je to jenom dobře? 

Trh je přehlcený, je to reziduum porevoluční nálady, kdy spousta knížek nemohla vycházet, respektive mohly vycházet jen tituly režimem schválené. Po revoluci se protrhla hráz, vznikly desítky malých nakladatelství, do značné míry tím upadla kvalita. Vyjít dnes může skutečně cokoli. Nakladatelské síto by mohlo mít menší oka. 

Z mé zkušenosti novináře vyplývá, že silné PR často dokáže zamlžit skutečnou kvalitu titulu.

Já se potýkám s opačným problémem. Mnoho zajímavých knížek nemá vůbec žádné promo. Ve velkých nakladatelských domech vychází obrovské množství titulů, o něž se nikdo nepostará. Vůbec se neřeší, co se děje s knížkami, když vyjdou. Jejich autoři často končí v mém e-mailu. 

Můžete říct příklad?

Stalo se mi to například u Bábovek Radky Třeštíkové. Nakladatel je neprioritizoval, byly zařazeny mezi běžné tituly, kterých vychází desítky měsíčně. Neměly marketingovou prioritu ani speciální podporu. Když jsem si tu knížku přečetla, napadlo mě: tohle přece musí být brutální bestseller. Pomohly až sociální sítě a k tomu zájmu se nakladatelství připojilo až zpětně.

Vypadá to, že co Čech, to spisovatel. Kdo z nich se uživí? 

Kromě Viewegha, Třeštíkové a několika dalších prakticky nikdo. 

V kterém literárním žánru je podle vás nejvíc vaty?

Podezíravost chovám k takovým těm přefouknutým knihám o samorozvoji, kdy jedna myšlenka zabere kapitolu. Autor jednu tezi – třeba jak žít šťastný život anebo jak dobře spát – opakuje tak dlouho, dokud to nevydá na knihu, jakkoli téma nestojí za víc než za článek v novinách. Je v tom někdy trochu šmejdský přístup.

Čtete jenom v češtině?

Aktuálně nemám prostor porovnávat překlady s originálem, mám malé dítě. Dřív jsem to dělala. Jako studentka jsem jezdila autobusem do Paříže, v pátek tam, v neděli zpátky, a za euro jsem si kupovala klasiky, Prousta, Dumase, staré francouzské autory. Netvrdím, že jsem je všechny přečetla, ale bylo krásné je mít. Dnes když vyrazím do Londýna nebo do Paříže, bývá to pouť po knihkupectvích. Na začátku dne můj muž nese na zádech prázdný batoh, na konci v něm vláčí dobrých deset kilo knih. Nikdy nezapomenu, když jsem objevila svou první knížku od Ali Hazelwood v krásném pařížském knihkupectví Shakespeare and Company. Na to se nezapomíná.

Musíte mít obří knihovnu.

Ano, je velká. 

Pořád mi straší v hlavě těch tři sta přečtených knih ročně. Neskutečné číslo. 

Tehdy to byla moje pracovní náplň, dělala jsem marketing sociálních sítí pro velké nakladatelství. Četla jsem i dvě knížky denně. Marketér musí znát produkt, který prodává, bez toho to nemá smysl. 

Znám kritika, který odchází z projekce v polovině filmu a tvrdí, že orientačně mu to stačí. Kolik toho musíte učíst vy, abyste si udělala názor?

Pokud mě knížka nezaujme a nutím se do ní, déle než sto stran tomu nedám. Tuším, že lepší už to nebude. Na druhou stranu mám tu zkušenost, že málokterá kniha vás pohltí od první stránky, čili nějaký čas tomu dát chci, navíc jsem zvědavý člověk, takže když mě autor chytí, zajímá mě, jak to dopadne. 

Když mluvíte o „nucení se do knížky“, zajímalo by mě, jak vnímáte povinnou literaturu ve školách.

Škola by nás měla naučit, že čtení je zábava a běžná součást života. A ne že musíme znát Babičku Boženy Němcové. Myslím, že je to opačně: škola by primárně měla vzbudit zájem o literaturu a až z něj by měla vyvěrat volba, co si přečíst. Já jsem ve škole o Babičce napsala povinný čtenářský deník, ale nemyslím si, že mi to něco dalo.

Proč?

Protože dvanáctileté dítě nepochopí, proč ji Němcová napsala, proč má číst příběh o padesátileté bělovlasé paní, která je možná mladší než jeho máma, nezná kontext a netuší, proč babička nemluví s Němcem, když nemluví česky, netuší, co to bylo národní obrození. Takový Jirásek je pro mě nečitelný vůbec. Když jsem to napsala na sítě, pánové se ozvali, že oni ho četli už v deseti letech. Proč ne, ale jaký požitek z toho měli? Čapek je velmi přístupný autor, ale taky je důležité říct, že jiný Čapek psal ve dvacátých letech povídky a jiný pak Bílou nemoc. Nemůžeme chtít po dětech znalosti bohemistiky. 

Máte vy svým vlivem potřebu někoho vzdělávat?

To vůbec. Samozřejmě vnímám, že mě sleduje devadesát sedm procent žen, ale základem je koncept stojící na opravdovosti a upřímnosti. Každý okamžitě pozná, pokud se stylizujete, nedejbože poučujete. A naopak, lidi rádi sdílejí vaše nelíčené nadšení pro cokoli. V určitou chvíli jsem se rozhodla číst jenom knížky, které mě zaujmou a chytnou za srdce.

POHÁDKY MĚ FASCINUJÍ

Co je úspěšná kniha ve vašich očích?

Taková, o které se mluví, která rezonuje, o které většinová společnost ví a chce si ji přečíst. A pak se dělá dotisk.