Na dalekou Jávu a ještě kousek stopem. Cesta Tomáše Poláčka přes celou Asii vrcholí

Protivenství, protivenství… Jakápak ty jsi zažil protivenství, prosím tě? Naopak – zjevně dovedeš žít.

Už potřetí sis musel najít zašívárnu, kde sepsat dlouhý článek, a například právě v tom hledání se pořád zlepšuješ, dokonalejší než teď to snad být nemůže.

Ostrůvek Panglao na Filipínách: bílý písek, voda tyrkysově čistá, rybky, mušle, hvězdice, ananasový džus a silné espresso. Večer studené pivo, po dvou měsících jsi poprvé zas mezi křesťany, kteří s alkoholem nedělají ofuky, tady se to píše jak v ráji.

Filipíny jsou naprostou civilizací, přestal jsi být středem pozornosti. Místní jsou na turisty dávno zvyklí, ale jednu šílenou věc si od nich bohužel nenechali rozmluvit.

Ty tu zemi trochu znáš, prostopoval jsi ji před dvaceti lety. Od té doby se v životní úrovni přiblížila evropskému standardu, což je vidět třeba na lodní dopravě – když jsi tehdy potřeboval z ostrova Cebu na Bohol, tak se všichni pasažéři před vyplutím křižovali – a snad jen díky tomu se stará bárka nepotopila, zato dnes? Modlitby už nejsou třeba, je to jako plout z Livorna na Korsiku, svět se mění, rozdíly stírají.

Ovšem Filipínci si nenechali rozmluvit svou úchylnou lásku ke karaoke. Jsi velmi tolerantní ke kulturním odlišnostem, rád je zkoumáš, ale co je moc, to je příliš.

Nechápeš: Ať si zpívaj, ale něco normálního! A to oni ne.

Je to stejné jako před dvaceti lety: každý Filipínec si dříve nebo později vybere Zombie od Cranberries.

Už tehdy jsi na tu píseň začal po pár dnech být alergický, a nausea se vrací. Vypněte to. Vypněte se! Pokud nejste třeba Lenka Dusilová, nikdy prosím nezpívejte Zombie! 

Než kvílení začalo, přemýšlel jsi, je-li nejpříjemnější zemí Thajsko, nebo Filipíny, ale teď už máš jasno. Thajsko, samozřejmě. Buddhisté jsou totiž normální a neholdují karaoke. U u-u úúú, u u-u úúú!

Zpátky do Indie 

Původně jsi předpokládal, že zemí číslo jedna bude zcela jistě Indie, kterou miluješ, tak jsi to všem tvrdil.

Ale znal jsi ji málo. Byl jsi tam jen jeden měsíc s rodinou, navíc na klidnějším jihu, hlavně v Goa, dobře ses vykoupal, všechno ti chutnalo, slon vám požehnal chobotem, děti nadšené, ty dvakrát tolik.

Indii miluješ pořád, jen už je ten vztah přece jen složitější.

Jak tentokrát brázdíš celý sever, je to najednou únavnější, protože po levé ruce sice občas zahlédneš Himálaj, ale sám jedeš přelidněnou nížinou, která ti připadá jak jedno nekonečné město: pro stopaře katastrofa.

Za Váránasí se sice napojíš na novou dálnici, která spojuje Dillí s Kalkatou, což tě trochu zrychlí, ale dálnice je zase trochu nuda.

A zároveň je celá Indie nesmírně intenzivní, snad až příliš. Pozná se to třeba z počtu fotek – zatímco všude jinde jich za den nacvakáš padesát, v Indii pět set.

I když jsi tu už dlouho, stejně ti každou chvíli něco vyrazí dech. Zhruba každý třetí člověk je například na pokraji náboženského blouznění, všichni se pořád modlí, a to více nebo méně hlasitě. Ve výsledku ta modlitba řve.

Vlastně celá Indie řve, hlučí, troubí a úplně chybí ta ležérnost a líná pohoda, které poznáš v dalších zemích.

Jistě jsi tam zažil tři vrcholné momenty: svatá města Amritsar, Haridvár a Váránasí, kde sis připadal jak ve středověku: „Tohle mi nikdo neuvěří,“ věděl jsi, když tě spolkl průvod hinduistů nebo sikhů a potom ne a ne tě vyplivnout.

Naštěstí to máš rád, ale kdybys neměl, tak tě Indie může začít rychle štvát.

Najednou si uvědomuješ důležitou věc: my Češi jsme skutečně naprostá výjimka v tom, jak málo věříme.

Drtivá většina světa věří silně, a proto tomu světu nemůžeme nikdy pořádně rozumět, chybí nám třetí oko. Myslíme si, že jsme důležití; my, naše ega. Vidíme svět horizontálně, vertikála nám uniká…

V Indii poznáš spoustu lidí, kteří neustále hovoří s bohem, a závidíš jim. Nemáš to, nikdy mít nebudeš. Zlobíš se na Husa za jeho pochybnosti, vyčítáš Habsburkům zbytečné tlačení na pilu, odhlásil ses z fanklubu osvícenců i Masaryka, proklínáš komunisty: „Komunismus,“ opakuješ si svou mantru, „je absolutní dno…“

Když přijedeš na východní konec Indie, do Kalkaty, vidíš tam na spoustě zdí srpy s kladivem. Tady v Západním Bengálsku je komunismus dlouhodobě v kurzu, ale bohy si naštěstí vzít zatím nenechali. Pořád za něco demonstrují, protože jak říkám, milují hluk, družení se a neklid. Dát si jointa v houpací síti? To oni ne. Raději si pomalují obličeje žlutooranžovou kurkumou a skočí do špinavé řeky nebo s rudým praporem v ruce zablokují dopravu.

Kromě srpokladivářů potkáš několik demonstrací proti nenáviděnému Pákistánu a pak jednu ryze hinduistickou, zaměřenou proti muslimům.

Fajn, ale ty bys chtěl i trochu klidu.Pak ho najdeš na starém koloniálním hřbitově, kde leží ve velkých hrobkách britské kosti staré tři sta let.

Tam najednou slyšíš sám sebe, a tak si začneš zpívat. Nohavicu: „Kdybych se narodil před sto léty…“

Je to logická asociace, protože v Kalkatě od prvního momentu přemýšlíš o tom, jak musela být před sto lety úžasná. Připomíná Londýn ze starých filmů; ovšem Londýn, který se rozpadá, protože vysoké a krásné domy sice zůstaly, ale co Britové odešli, tak jen chátrají.

Je to jiné, zvláštní město, například taxíky tu mají jednotně žluté a elegantní, model Hindustan Ambassador. Vypadají jako z padesátých let a často asi i jsou.

Vedle toho je tu taky spousta rikšů, kteří sami sebe zapřáhnou do vozíku a klusem přemisťují šťastnější pasažéry o pár ulic dál. (My sice trpíme nedostatkem víry, ale Asijci jsou zas líní na krok. Pokud můžou, tak se svezou…).

Neprojedeš!

A ty jsi chodec, patnáct kilometrů denně ti nedělá potíže.

Do mapy si nejdřív zadáš konzulát Barmy, které se dnes říká Myanmar, a jdeš vlastně neustále trhem, ale taková je celá Asie – plná stánků, často otevřených nonstop.

V Indii pochopitelně všechno působí o něco špinavěji a naturálněji než třeba v Íránu nebo na Filipínách, ale je to všude pastva pro oči i pro nos.

Potkáš kluka, který má cvičeného makaka, necháš si vymačkat šťávu z cukrové třtiny, s bosými kluky si zahraješ fotbálek. Vlhkost vzduchu dosahuje sedmdesáti procent, koupeš se ve vlastním potu.

Po Britech tu zbyly tramvajové koleje, ale nespatříš jedinou tramvaj a ani nechápeš, co by si asi tak počala. Silnice jsou ucpané, kdo kličkuje, vyhraje a právě kličkování bylo odjakživa slabinou všech tramvají, o tom se všeobecně ví.

Dojdeš na konzulát, kde to je krátký proces: „Vízum na pozemní cestu do Myanmaru ti nedáme, náš přechod s Indií je čtyři roky uzavřený.“

Aha, drbeš se a uděláš logickou věc. Na zítřek koupíš za pár šupů letenku do Thajska, čímž Myanmar vyškrtneš z plánů, nedá se nic dělat. 

A kráčíš zas tím nekonečným městem, až k chrámu bohyně Kálí, a tam to přijde zas. Náboženské třeštění. Nevíš, k čemu bys to přirovnal – možná k chvílím, kdy vyhraje Neapol italskou ligu.

Někdo ti strčí do rukou květiny, abys je bohyni zanechal jako oběť, ale ty je máš chuť zahodit, protože ses stal součástí davové psychózy. Šlapete si na chodidla, naštěstí jsou bosá. Čím hlouběji jsi v chrámu, tím hůře se ti dýchá, není cesty tam ani zpátky. Jakýsi hlídač zvolá, že je tu cizinec, ať tě ostatní nechají projít, a Indové jsou zvyklí poslouchat. Cítíš se trapně, protože tě pouštějí jen neradi. 

Najednou je před tebou velká socha bohyně s vyplazeným jazykem – Kálí byla taková drsná ničitelka všeho zlého, ale občas ve své přemotivovanosti taky dobrého. Vytáhnu mobil, čímž ztrácím hlídačovy sympatie: „Okamžitě ho zas schovej,“ zasyčí. Můžu být rád, že vůbec převezme mé květiny: „A zase jdi!“

Náraz na úředníka

Bylo to hezké, ale náročné, říkáš si následující večer na letišti. V koutku duše máš vlastně radost, že z Indie vypadneš; že tě čeká změna.