Logo
Esej

Cestování je mrtvé. Ať žije cestování! Vypněte navigaci, zpomalte a nefoťte tolik

Post Image

Cestování je mrtvé. Ať žije cestování! Vypněte navigaci, zpomalte a nefoťte tolik

Play icon
20 minut

foto: ČTK/Profimedia.cz

Zlatá éra cestování skončila dřív, než jsme si stihli uvědomit, že jsme ji vůbec prožívali – píše publicistka Iva Roze. Nynější stav masové turistiky občanů z rozvinutých zemí je takový, že cestování je „dostupnější, rychlejší, levnější, ale taky předvídatelné, gumové a plné přísad“. „Turista přestal být romantik,“ říká autorka a odpovídá tím na tradiční otázku esejí magazínu Reportér, co považuje za jeden ze zásadních problémů dneška. „Opravdové cestování je přitom něco mezi improvizací a mírným přežitím,“ píše a cestovatelům navrhuje: „Zpomalit. Vypnout navigaci i potřebu to sdílet s lidmi, kteří tam nejsou. Nedělat z toho výkon, ale zážitek. Nepřivážet recenze, ale vzpomínky.“

Co považujete za zásadní problém dneška?

Je to už skoro deset let, ale pořád si přesně vybavuji své první ráno na Bali. Ne jako nostalgickou pohlednici z dovolené, ale spíš jako záznam, který mozek odmítá přepsat, protože co kdyby tohle byla ta nejvyšší laťka života? 

Už nevím, který ze všech těch audiovizuálních vjemů mě vlastně vzbudil první. Možná to byl ten kohout, co řval jako siréna na steroidech. Možná paprsek slunce, který se přes bambus rval do pokoje s vervou účastníka wellness retreatu, co to bere moc vážně. Pořád cítím ty ručníky v koupelně. Voněly po citronové trávě, dezinfekci a jemném napomínání, že krása tropů má i bakteriální podtext. A někde v dálce chrčel skútr, co musel mít za sebou těžký život a žádné volno před sebou. Na rozdíl ode mě.

Nemám z toho výletu jedinou fotku. Díkybohu. Pamatuji si totiž přesně, co se dělo a jak mě to změnilo. Vím, že jsem se cítila jako někdo, kdo omylem hacknul život určený výhradně pro dcery oligarchů, jen s větší svobodou a horší manikúrou. Den předtím jsem ještě byla v Malajsii. Ale pak mě napadlo, že bych se mohla podívat na Bali. Tak jsem si koupila letenku za cenu lepší večeře ve Zlíně a ještě ten večer jedla tempeh curry mezi rýžovými poli u Ubudu. Našla jsem si apartmá, za které jsem platila v přepočtu 300 korun za noc, a usoudila, že tam asi nějaký čas vydržím. Kdyby mi někdo řekl ve dvanácti letech – když v roce 1989 probíhala sametová revoluce a dospěláci cinkali klíči za příslib mnohem skromnějších svobod –, že takhle jednou budu žít, myslela bych si, že je blázen. 

Po revoluci se všechno měnilo tak rychle, že jsme si sotva stihli uvědomit, co všechno jsme tím vlastně získali. Možnost cestovat, mluvit, volit, odjet, vrátit se, kritizovat bez následků. Jenže jsme byli příliš zaměstnaní tím, jak se poprat s tím, co jsme zároveň ztratili. Jistoty. Levné bydlení. Práci, kterou člověk měl, i když ji neuměl. Svět, kde banány byly vzácnost, zato nebyl tlak mít osobní značkové věci. Svět, kde soused, zarytý komunista, co ještě nedávno proklínal Západ, měl teď dražší auto než všichni disidenti dohromady. 

Mozek si z nějakého důvodu vždycky zvětší to, co bolí, víc než to, co dává smysl.

Přečtěte si i další esej napsanou pro Reportéra

Vlčí hlad

Jedno ale bylo naprosto jasné. Jakmile padla železná opona, zvedli jsme se taky. Nebo spíš: vylétli jsme. Jako kdyby tam venku nečekal jen svobodný svět, ale i odpověď na všechno, co nám doma chybělo. Jako by smysl života nebyl věc k nalezení, ale destinace. A my si ji právě zarezervovali.

Podpořte Reportér sdílením článku