Mami? Kde jsi? Setkání s Alzheimerem, nemocí, která bere lidem duši

Žijeme a budeme žít déle. Ale nejspíš nebudeme zdravější, naopak se pravděpodobněji střetneme se všemi nástrahami stáří. Vidíme to už teď. Naši rodiče, pokud dlouhodobě onemocní a přestanou být soběstační, se na nás stávají závislými v době, kdy máme dospívající děti nebo vnoučata. Jsme sevření jako sendvič. Máme zároveň sebe, své vlastní životy. A hlavně chodíme do práce, abychom až budeme jednou staří my, na nikom závislí nebyli nebo jen minimálně.

ŠTĚDRÝ DEN 2020

Mé osobní setkání s alzheimerem přišlo docela nenápadně. Dalo by se říct, že jsme se začali seznamovat po telefonu.

„Mami, to jsi mi už včera říkala!“

Zpětně si tuhle větu dobře vybavuju, i když tehdy jsem jí ještě žádný význam nepřikládal. Prostě zapomněla, že mi o plánech na úpravy zahrady vyprávěla už den předtím. Bylo pozdní jaro roku 2020. Do té doby k nám chodila dvakrát týdně hlídat děti, ale pak nás covid uzamkl v bytech, a tak jsem našim alespoň každý den telefonoval. Ty opakované historky byly, zpětně viděno, jedním z prvních signálů, že se začalo dít něco divného. Jen mi to tenkrát ještě nedošlo. Ani když si mi i táta občas postěžoval, že mu máma vykládá pořád to samé. Nebo když párkrát za sebou někde zapomněla peněženku. To se přece stává kdekomu.

Naplno jsem zpozorněl na Štědrý den. Ostatně Štědré dny budou hrát v celém příběhu významnou roli. Čtyřiadvacátého po ránu pravidelně vyrážíme s kamarády na golf a pak jedeme navštívit oboje rodiče. „S mámou je to nějaký špatný,“ svěřil se mi otec, když mne vytáhl na cigáro. „Ráno si nemohla vzpomenout, co je za den a co se obvykle vaří.“

A mně začalo docházet, že to, co přijde, možná nebude úplně rychlé, ale rozhodně to bude spíš špatné než dobré.

Testy u lékaře ukázaly mírnou poruchu poznávacích schopností, zhoršené prokrvení mozku a mírné depresivní sklony. Zatím nic vážného. Jenže máma začala zapomínat čím dál víc a někdy jí bylo tak zle na duši, až se pozvracela. Například v ordinacích u lékařů nebo cestou domů.

Pro jistotu jsem jí domluvil vyšetření mozku na neurochirurgii. Žádný nález. „Nevidím tam nic k operaci,“ oznámil mi lékař nad výsledky magnetické rezonance. Vypadalo to jako dobrá zpráva. Ale já tušil, že není. Že je to přesně naopak. Protože v hlavě není nic, co by se dalo odstranit. Žádné ložisko, žádné těleso, které doktor vyřízne a vyhlídky se zase zlepší. Nic, co by zastavilo postupný, nezvratný proces.

Další testy s odstupem času opět potvrdily jen mírné zhoršení funkce mozku. S vyhlídkou buď, anebo. Buď tento stav vydrží ještě roky, nebo pomalu metamorfuje v alzheimera.

Jako v ruletě. Černá, nebo červená, lichá, nebo sudá. Padesát na padesát. 

CENTRÁLA HLÁSÍ PROBLÉM

Představte si mozek jako centrální řídicí centrum s obřím úložištěm. Tady se koncentruje paměť, myšlení, úsudek. A pak se jednoho dne něco porouchá. Nevidíme to hned, ba naopak. Porucha trvá třeba třicet let, přičemž prvních dvacet roků si toho ani nevšimneme. Když to propukne, není cesty zpět.