Ukrajinky se po útěku postavily na vlastní nohy. Mnohé se už domů nevrátí, říká reportér

Jaká část Ukrajiny je vaše nejoblíbenější?

Zní to asi zvláštně, ale nejraději jsem jezdil na návštěvy k separatistům na východ Ukrajiny, kde jsem trávil hodně času v letech 2016 až 2019. Poznával jsem obě strany tehdejší frontové linie na Donbase a ta stepní krajina zjizvená brutální industrializací mě okouzlila. Stejně tak i její obyvatelé. Nakonec mi už bylo jedno, jestli jsem u separatistů, nebo na straně pod kontrolou Ukrajiny. Cítil jsem se tam jako doma. I moje první kniha byla právě z Donbasu.

Kdy jste tam byl naposledy?

Před covidovou pandemií v roce 2020. Pak už jsem se tam nevrátil, ještě před vypuknutím ruské invaze jsem měl informace, že když přijedu k separatistům, zpátky se nedostanu. Moje investigativní reportáže je zasáhly finančně, měli na mě pifku. A to, že mě moje tamější kontakty tak vehementně lákaly, abych přijel, mě jen utvrdilo, že je to past. Mimochodem, doteď mi občas píšou, ať se nebojím a přijedu, že v Rusku je vše v pořádku, nic se mi nestane. To je jasný signál, že je to no-go zóna.

Čekal jste, že Rusko zaútočí na celou Ukrajinu?

Od listopadu 2021 se zvyšovalo napětí, ale byl jsem přesvědčený, že je to psychologická hra. Že se Rusové snaží vystrašit Ukrajince a svět, aby získali ústupky. Když pár dní před invazí vystoupil Putin v televizi s projevem, ve kterém říkal takové věci, jako že nedovolí ukrajinským fašistům vraždit ruskojazyčné lidi, pochopil jsem, že je to vážné a že se to stane. Ten večer jsem si koupil letenku na 24. února a začal si plánovat setkání se svými kontakty na Ukrajině.

Letadlem už jste ale na Ukrajinu neodcestoval.

Když jsem se 24. února ráno vzbudil, všechny lety byly zrušené a na Ukrajinu jsem se vydal až o několik dní později zatemněným vlakem. První dny jsem totiž pomáhal na hranicích s uprchlickou vlnou.

SLOVENSKO NENÍ ZTRACENÉ

Ruská agrese na Ukrajině začala v roce 2014, vy o ní píšete zhruba od roku 2016, tedy bezmála deset let. Co cítíte, když vidíte slovenského premiéra Fica na oslavách Dne vítězství na Rudém náměstí v Moskvě?

Už nic. Fico je psychicky nemocný člověk, je vidět, že není v pořádku, a bohužel dělá věci, které ničí reputaci Slovenska a naši bezpečnostní pozici. Kdyby se něco stalo, kdo bude chtít pomáhat Slovensku, které je dnes bráno jako kolaborantský stát? Ale nemůžeme obviňovat jen Fica. Všichni víme, co je to za člověka, že je to zlo. Problém je, že nejsme schopni ho zastavit. To je selhání té části společnosti, která je nositelkou prozápadních hodnot.