Prasklé kalhoty, houska se salámem

V květnu 1968 šel Hubert po Národní třídě, přeplněné očekávanou svobodou. Nebyla to tehdy velká ulice, svoboda na ni dvakrát dýchla, a už byla přeplněná. Když došel Hubert na roh, potkal Sidona, který tehdy ještě netušil, že bude jednou rabínem. Není divu, nikdo tehdy netušil, co bude. Jsem od včerejška redaktorem Literárních listů, sdělil Sidon Hubertovi. Pošli mi své povídky, některou bych otiskl. Hubert byl studentem filmové akademie. Také netušil, co bude. Nabídka ho potěšila. Sidon byl mladý spisovatel, o kterém se všude mluvilo. Literární listy byly svým způsobem víc než Nobelova cena. Svět připadal Hubertovi krásný, třebaže cítil, že se na obzoru už houfují Rusáci, kterým někteří Češi říkali Sověti. Třeba nedorazí, říkal si. 

Povídky napsal jen dvě. Dobrou a špatnou. Dobrá byla o smolařovi, který šel navštívit studentku, do níž se zamiloval, ale náhoda mu podrazila nohy. Praskly mu vzadu kalhoty. Milování se studentkou ztratilo vážnost a nemohlo pokračovat. Opil se hanbou a studentka se mu smála. Jmenovala se Alma a na rukou měla drápy jako tygřice. Opustila ho. Každý se pak vyptával, jak to bylo, když mu praskly kalhoty. Kdyby ti praskly vepředu, vypadalo by to mužně, řekl mu nejlepší přítel. To už sám chodil s tou Almou. 

Špatná povídka byla o mladých manželích v maličkém pokoji, kam všemocný úřad omylem přidělil podnájemníka, který v jejich posteli svačil housky se salámem a nebylo možné ho z bytu vystrnadit. Úřadu se báli i úředníci. Povídka byla nepůvodním odleskem tehdy populární kafkovské absurdity. Končila tak, že si mladí manželé zvykli i na housky se salámem, které jim podnájemník rád nabízel. Tak seděly tři postavy, zajatci absurdity, na posteli. Žvýkaly a zíraly, jak je drtí čas.  

Povídka o kalhotách vyprávěla o zajatci absurdity a švu, který vzadu praskl. Mizerná nit změnila život chlapce a táhla se s ním až do konce života. Po letech viděl v římském muzeu Garibaldiho červené kalhoty. Ty nepraskly. Chlapec pochopil, proč Garibaldi změnil svět. Taková skvělá, i když trochu ubrečená povídka! Ale ty slzy by se daly proškrtat. Redakce toho názoru nebyla. Vybrala povídku o žvýkání housky se salámem. Huberta to mrzelo, měl poslat jen jednu povídku, ale zdálo se mu, že dvě povídky vypadají lépe. 

Povídka vyšla až na podzim, po příjezdu Rusáků. Asi přišla redakci aktuálnější než nějaké prasklé kalhoty. Ten podnájemník, jak žvýká housku se salámem, to jsou celí Rusáci, volalo se všude.  Absurdní črta se stala v kruzích, které to zajímalo, jakýmsi druhem odboje. Známí Huberta chválili a obdivovali jeho odvahu. Psát o okupantech, když se právě zabydlují v okupované zemi, to je statečné. Napsal jsem ji předtím, než okupanti přišli, hájil se Hubert. To je v pořádku, říkali čtenáři, spisovatel přece vidí dřív a hlouběji než my. Vezmi si Kafku, ten také viděl, co bude. Jsi jako on! Být jako Kafka není tak špatné. Huberta to ale neutěšilo. Sláva roku 1968 se zhroutila, vše krásné bylo v troskách. Hroutil se i Hubert. Zatelefonoval Almě. Napadlo ho, že by jí přečetl tu povídku do telefonu. Viděla by, že malé události ovlivňují ty velké. Jakmile začal číst, Alma zavěsila. 

Depresivní podzim se měnil v ještě horší zimu. Literární listy zanikly jako všechno. Alma prý emigrovala. Hubertovi nenechala žádnou stopu. Tolik naděje – a po ruské okupaci z toho nezbylo nic. Kam zmizelo tolik dobrých plánů a nadějí? Almu do nich Hubert počítal. Informátor z FAMU mu řekl, že student Obrtel začal filmovat jeho povídku o housce a salámu jako své absolventské školní dílo. O tom bych snad musel vědět, řekl Hubert. Nedávno jsem Obrtela potkal, nic neříkal. Nemá, co by říkal, řekl informátor. No třeba že filmuje moji povídku. Ale on neříká, že filmuje tvoji povídku. Říká, že tu povídku napsal on. To Huberta zarazilo. Jak by mohl říkat, že tu povídku napsal on, když jsem ji napsal já? To by musel lhát. To by teda musel, řekl informátor.