Chytré, ale přehlížené. Proč odhalíme nadání častěji u kluků než u holek

Od základní školy až po státnice měla Dana Matoušková víceméně samé jedničky. Vyhrávala recitační a pěvecké soutěže, stejně jako matematické, biologické a dějepisné olympiády. Jelikož ale vyrůstala v učitelské rodině, kde se dobré výsledky braly jako samozřejmost, nikdo se tím nijak víc nezaobíral. Doma i ve škole všichni považovali její výkony za samozřejmost.

Zlom nastal před osmi lety, když se Daně narodila první dcera. Holčička se rychle motoricky vyvíjela, brzy začala mluvit, v necelých dvou letech si pamatovala všechny básničky a říkadla ze své oblíbené knížky. Postupně Daně Matouškové a jejímu manželovi Janovi došlo, že vychovávají dítě s mimořádným nadáním. Čím víc se Dana do tématu nadaných dětí nořila, tím víc ale přemýšlela i o sobě. A teprve díky dceři si uvědomila, že i ona sama by mohla patřit mezi ně. „Do té doby mě to nikdy nenapadlo,“ říká pětatřicetiletá žena.

Zpětně jí docházelo, co všechno tomu nasvědčovalo – její bezproblémové učení, široké spektrum zájmů, velmi dobrá paměť. V době školní docházky se Dana věnovala všemu možnému, od sedmi let například hrála na příčnou flétnu, kterou později studovala i na konzervatoři v Plzni. „Na základní škole mi to způsobovalo různé nepříjemné situace, protože když začnete moc vyčnívat, na oblíbenosti vám to nepřidá, obzvlášť mezi holkama,“ konstatuje Dana. Dnes taky lépe chápe, proč si nikdy příliš nerozuměla s vrstevníky a raději vyhledávala společnost starších, což bývá pro nadané typické.

Prostě to nefunguje

Ačkoli existuje řada studií, které potvrzují, že nadání není otázkou pohlaví a nadané dívky jsou v populaci zastoupeny zcela stejně jako chlapci, rozpoznaných dívek je výrazně méně.