Imaginace cyklistiky. Jedno šlápnutí a vzlétáme

Byl jsem zase naivní. Právě jedeme podhůřím Českého lesa, pozdní jaro se rozlilo do Chodska jako nezadržitelný proud, na každé louce miliarda pampelišek, melodramatická krajina v plné palbě zelené, čerstvý vítr z boku. „Hele!“ volám na H. a ukazuju nalevo na skřivana nad polem. „Koukej!“ ukazuje H. napravo na čápa vykračujícího si po louce. Čáp soustředěně shání potravu pro mláďata, my nechali mláďata babičce a po dvou a půl roku si vyrazili sami. Předsevzal jsem si, že si na tomhle třídenním partnerském etapáku promyslím, jaké imaginace se pojí s tím, co právě děláme. Neděláme nic složitého – prostě jedeme na kole. 

Nástroj představivosti

Co se myslí těmi „imaginacemi cyklistiky“? To když si představujeme, že by mohlo být něco, co není, a kolo je nástrojem, jak toho dosáhnout. Za svoji více než dvousetletou existenci se opakovaně potvrdilo, že cyklistika v lidech probouzí chuť překonávat různé druhy hranic a tvarovat jejich představy o sobě samých – jak individuální, tak kolektivní. Je to věc, s níž míříme k horizontům a otevíráme nové, doslova i obrazně. Kdy a proč se stává vehiklem představivosti? A jaké? 

Ad ta naivita: Nebylo chybou, že jsme vyrazili na kolo. A už vůbec ne to, že jedeme spolu. Naivní ale byla představa, že si na kole něco promyslím. Pokud chce člověk přemýšlet, jsou rozhodně lepší způsoby. Tříbit si pohled na věc v dialogu nebo se pohroužit do myšlenek a prostě to vysedět. 

Myšlení uvolňuje i změna jazyka, výměna verbálního kódu za vizuální: skicovat si, čárat, vytvářet vlastní kartografii tématu. 

Čtvrtou možností je, jak říká básník a terapeut Adam Borzič, takzvaná ostře mířená bezcílná procházka. Chůze s jazykem totiž sdílí nečekanou podobnost – krok za krokem procházíme krajinou, podobně jako výraz za výrazem procházíme nějakým tématem – a dokáže proto dát rozjívené myšlence směr. 

Šlo by přemýšlet za běhu? Těžko, tělo se soustředí na výkon a aby nezakoplo. Při běhu nás od pádu dělí jediný krok. Na kole to s pozorností funguje podobně, jen trochu jinak: cyklistka nebo cyklista se pohybují ve vzduchu, na rozdíl od chodce či běžce nemají přímý kontakt se zemí. Proto jsme na kole jedno šlápnutí od vzletu. 

Technická imaginace 

Design kola, této mechanické extenze našeho těla, se po celé devatenácté století vymýšlel pro jediný účel: jak co nejúspěšněji převést fyzickou energii na kinetickou. Jako vynález se do století, kdy začíná civilizační akcelerace, hodí: s pomocí strojů se dodnes chceme dostat dál, výš a hlouběji.