Co se stane, když dáte člověku bez domova sto tisíc? Výzkumníci se inspirovali kanadským projektem

Svou první neziskovku, nízkoprahový klub pro děti, jste založila v roce 1999, to vám bylo devatenáct. Co vede maturantku k tomu, že dá dohromady neziskovou organizaci?

Jako dítě jsem milovala tábory, pak ze mě byla oddílová a nakonec i hlavní vedoucí. Přišlo mi úplně logické na to navázat. Dělala jsem tehdy volnočasové aktivity pro děti, dětské dny a mikulášské zábavy a ve vedlejší městské části rozjížděli něco jako otevřený klub. To mi přišlo hrozně zajímavé. S partou přátel jsme si tenkrát řekli, že taky zkusíme mít vlastní organizaci.

Dnes je pojem nízkoprahový klub poměrně běžný, ale tehdy, na přelomu tisíciletí, ještě budil obavy. Obyvatelé míst, kde takové kluby vznikaly, měli strach, že se v okolí bude „potloukat“ bůhvíkdo, že vzroste kriminalita… Jak tenkrát koukali na vás?

My jsme otvírali ještě před zákonem o sociálních službách, takže pojem nízkoprahové zařízení pro děti a mládež nebyl oficiální. Bylo to takové – když nemůžete chodit na kroužky nebo do družiny, pojďte k nám a domluvíme se, co tady budeme dělat. Byli jsme zvláštní tím, že jsme byli první nízkoprahový klub v Praze mimo sídliště. V té době se bralo jako dané, že kluby patří právě na sídliště, protože jsou tam menší sociální vazby a malé vytížení volného času. Ale my byli v Běchovicích, v okrajové pražské čtvrti s převážně rodinnými domy. Takže na nás koukala divně spíš odborná veřejnost. Přímo v Běchovicích obavy nebyly. 

Z Klubu Neposeda, který se během let solidně zaběhl, jste po nějaké době přešla tak trochu na opačný konec, do zařízení pro seniory. Proč?

V Běchovicích byly kousek od nás domy s pečovatelskou službou, které spravovala příspěvková organizace. Byla jsem aktivní členka sociální komise, protože jsem začala studovat sociální práci, a říkala jsem, že by ten přístup neměl být my–oni, ale že bychom měli propojovat věkové skupiny mezi sebou. A když se tehdejší ředitelka (domu s pečovatelskou službou) rozhodla, že půjde profesně dál, pan starosta mi řekl – vždycky jste měla spoustu komentářů a nápadů, tak pojďte, přihlaste se do výběrka. Ukažte, že jste to myslela vážně.

Jak moc se praktické zkušenosti, které jste nabírala v práci, doplňovaly s těmi, o kterých jste paralelně slýchala ve škole? 

Spoustu věcí jsem začala dělat, protože mi přišlo, že je v praxi vidím jinak, než jak nám říkají v akademickém světě. A to se se mnou táhne celý život. Chci dělat věci tak, jak se dělat mají.

A co teď, když sama učíte? Jak propojujete své představy a ty studentské?

Baví mě pracovat v menších skupinách a být interaktivní. Jako vedoucí katedry využívám rady mladších. Poslouchám, co studenti prožívají a potřebují, a hledáme nějaký balanc, protože ne všechno, co si studující přejí, se dá splnit. Těší mě, když naši studenti říkají, že oceňují otevřenou atmosféru, kterou tu máme. Pro mě jsou studnicí inspirace, v mnoha věcech se vyznají lépe než my. 

V jakých třeba?

Na první dobrou mě napadnou technologie. Na druhou stranu náš úkol je, aby si odnesli něco ze sociální práce. V prvním ročníku se na ně valí informace z teoretických předmětů a občas tam vidím velkou touhu ty vědomosti rychle aplikovat. A tak se studentům snažíme vysvětlit, že musí dostat základ a postupně, v dalších ročnících, se jim všechno propojí.

Říct dost

Jak je to ve vaší výuce s praxí? 

K nám se hlásí lidé, kteří z větší části mají představu, proč tu práci chtějí dělat, a sdílejí s námi základní hodnoty. Líbil by se mi ideální svět, ve kterém by pracoviště brala studenty jako takové třetí oko, které se na ně podívá a posoudí jejich činnost. Třeba i podle toho, co je u nás učíme – aby si zhodnotili, jestli opravdu mají ve středu zájmu člověka, nebo jestli už jen naplňují požadavky institucí, které je financují nebo kontrolují. Mrzí mě, když studenti na stážích slyší, že v praxi bude všechno jinak a nemají poslouchat, co jim říkáme ve škole. Je to škoda pro obě strany.