Z Bornea na Filipíny: opouštím mešity, ať žije papež!

Záchody jsou tu na sezení a zadky se utírají trapně papírem. Ubytoval jsem se v chatkovém komplexu kousek od pláže, a teď u snídaně, která se podává přímo u bazénu, jsem potkal nejméně šest turistů se zjevně podobnými kořeny, jaké mám já. Jen tedy vypadali o dost líp, jsou to nějací snowboarďáci, řekl bych, a holky úplné manekýny. Ale nevím, neptal jsem se. A oni se neptali už vůbec, dorazil prostě nějaký další turista.

Je to dost zvláštní. Ještě před pár hodinami v Malajsii jsem byl naprostým středem pozornosti, čtyřiadvacet hodin denně v pozici dejme tomu Leoše Mareše; každý si na mě ukazoval, každý druhý chtěl selfie, ale tohle definitivně skončilo.

A ten konec, průjezd severním Borneem, ten byl jak sen.

Dlouho jsem plánoval, že na Filipíny přepluju lodí, ale s tím je potíž, protože doprava mezi malajským Sandakanem a filipínskou Zamboangou funguje nahodile, jeden týden loď pluje, druhý ne, a v mém týdnu si želbohu vzala volno.

Trasu jsem tedy musel přesměrovat na letiště v malajském městě Kota Kinabalu, odkud se dá na Filipíny dostat několikrát denně. Letenka na nedělní noc byla tentokrát docela drahá, trasa Kota Kinabalu – Manila – Cebu vyšla na šest tisíc. Během své cesty jsem už jednu zaplacenou letenku prošustroval, to když mě do letadla nevpustili v indické Kalkatě, jen nerad bych si to zopakoval, a tak jsem poslední dva dny dost spěchal.

Stopařsky je to jednoduché – člověk nesmí mávat na kamiony. Ono to láká, protože kamiony hrají na silnici přesilovku a zastavit vám chtějí, ale ne, odpusťte, nejde to. Všechny jsou přetížené (obvykle plody palmy olejné) a neustálé šplhání do kopců zvládají s vypětím všech sil. Oblast severního Bornea je řídce osídlená, což zaručuje dlouhé přesuny, a tak si stopař musí opakovat pravidlo: I kdybych tu trčel o hodinu déle, tak se ve výsledku cesta osobákem vyplatí.

Osobákem myslím i pickupy, což je tu mnohem častější dopravní prostředek než v Evropě. Když zastaví pickup, obvykle jdu na korbu, z čehož mívám ambivalentní pocity. Bývá to krása, ale severní Borneo, to je jedna serpentina za druhou, takže zároveň i horská dráha – křečovitě se vždy držím nějakého madla. Napůl se směju a napůl nadávám, jak to se mnou hází. Nedokážu udělat smysluplnou fotku, natož natočit video – všechno mám rozmazané. 

Podle navigace jsem se pak dostal těsně před hranici Indonésie s Malajsií, kde byla první vojenská kontrola. Řidič mě vysadil, protože původně mířil jinam a sem si se mnou jenom zajel. Vojáci zběžně prolistovali pas, o nohy se jim otírala kočka, a pak vytáhli míč, ať si s nimi zahraju volejbal.

Když jsem namítl, že dost spěchám, chápavě sice kývali, ale stejně zopakovali, ať si jdu zahrát ten volejbal: „Teď nic neuspěcháš. Před tebou jsou dvě cesty lodí, a protože se stmívá, do Malajsie se dostaneš nejdřív ráno.“

Na lodi do Nunukanu

A tak jsme hráli volejbal, který mi moc nejde, tak jsem se je snažil naučit i nohejbal, a najednou jelo auto, do kterého mě strčili: „Odvez tady pána na další stanoviště,“ nakázali šoférovi, a ten nadšeně souhlasil.