Na Borneu skoro jako v Kongu: Jedu jako zběsilý, cíl je v nedohlednu

Stopař nemůže lpět na hygieně, protože té se mu často z objektivních důvodů nedostává; ani na pohodlí. Matně si ještě vzpomínám na ony vypolstrované, čísťounké kamiony v Rusku – to bejvávaly na silnici časy! Tady na Borneu obvykle nemůžu dát nohy pod sebe, protože tam je už napasovaný sud s nějakým mazutem, a tak si je strkám různě za hlavu. Přitom jsem antijogínský typ.

Stopař se nesmí bát lidí, i když třeba vypadají jako lovci lebek, právě naopak, měl by je mít rád. Což taky zvládám, z dětské důvěry v širý svět okolo jsem naštěstí nikdy nevyrostl… No a potom není k zahození, když stopař dovede v průběhu cesty improvizovat.

Dám příklad z posledních dvou dnů tady na ostrově Borneo, v jeho východní, indonéské části. V noci na čtvrtek jsem se jakžtakž vyspal, respektive byl jsem v posteli a jedním přivřeným okem sledoval velký fotbalový příběh milovaného Tottenhamu; to mi za ospalky stálo. Jinak na Borneu obvykle jedu celou noc v kamionu, už jsem to praktikoval třikrát.

Pokud se podíváte na mapu, těžko tomu neuvěříte: sice jde o obrovský ostrov, ale přeci jen, od severu na jih je to jenom dva tisíce kilometrů.

No právě, dva tisíce. A já tu ještě nikdy nezvládl víc než 350 za den.

Borneo je přírodně nejhezčí část mé cesty (řekl bych, že jsem za dva měsíce nastopoval třicet tisíc kilometrů, ale nepočítám to, takže plus minus). Tady je zatím pořád ještě džungle s velkým D. Ono se to brzy změní, Indonésie buduje právě na Borneu nové hlavní město. Ale v tuto chvíli je tu ještě pořád řídké osídlení, což je rozdíl oproti například Sumatře. Zatímco před Borneem jsem se vždycky všude těšil, až se z obydlené zóny konečně dostanu někam do přírody, tady to bývá naopak – občas jedeme džunglí padesát kilometrů a míjíme jen jednotlivé, roztroušené domečky.

Kdybych měl na Borneo tři týdny a motorku, bylo by to naprosto dokonalé, o tom teď ve volném čase sním (a volného času mám hodně).

Já ale spěchám, už před pár dny jsem měl být doma. Na Borneo jsem si vyhradil tři dny. Už se jím ploužím den pátý a zdaleka nejsem na severu.

Při pohledu na mapu jsem nevzal v potaz, že vlastně pojedu horami. Ony ty kopce nejsou kdovíjak vysoké, mají kolem pěti set metrů, ale jinak to je jako někde v Krkonoších. Sešup ze strmého kopce, hned zas nahoru. Jak na horské dráze, kterou nelze vypnout.

Silnice je sice asfaltová, ale často hrbolatá a děravá. Motorce by to nevadilo, ta by kličkovala, ale motorky stopovat nemůžu, a osobní auta tu skoro nejsou.

Z devadesáti procent mi zastavují kamiony. A tím se už dostávám k přislíbenému konkrétnímu případu, ke svému aktuálnímu řidiči jménem Anto.

Na palubě s pirátem

Včera, čili ve čtvrtek (je zajímavé, že mi to připadá jako před týdnem), jsem startoval z městečka Sendatta, a ráno to byl zázrak. V horách okolo se totiž ve velkém těží uhlí, a tak to tam vypadá jako měsíční krajina porostlá džunglí – každý pohled do údolí člověka nutí, aby sahal po foťáku.