Doma se vařila řecká kuchyně. I když to za Husáka nebylo jednoduché, říká Petros Michopulos

Jaké je vaše nejoblíbenější řecké slovo?

Mám spoustu oblíbených řeckých slov, ale v běžném hovoru se je snažím nepoužívat, protože by to lidi mátlo. V domácím prostředí používáme spoustu hybridních spojení, která vznikla mícháním češtiny a řečtiny. A to i s dětmi, které řecky nemluví. 

Vy už jste se narodil v Česku, respektive Československu, ale oba vaši rodiče sem přišli z Řecka. Kdy?

V roce 1948 (kdy v jejich původní zemi zuřila občanská válka – pozn. red.). Matce byly dva roky, otci deset. A i když přišli se svými rodiči, nakonec stejně skončili v dětských domovech. Byl to pro ně frustrující – a zároveň určující – zážitek, o kterém pak povídali celý život. Matka si počátky tolik nepamatovala, ale otec si to pamatoval celé. Všichni si nesli traumata, dospělí i děti. Když vás někdo vytrhne z rodinného prostředí, vy utíkáte přes celou Evropu do jiného státu, neznáte jeho jazyk ani zvyky, navíc v něm panuje úplně jiné klima, a nakonec se ještě ocitnete bez rodičů, má to katastrofální důsledky na psychiku.

A setkali se potom vaše matka a otec se svými rodinami?

Pak už jo, rodiny se spojily. Ale to stejně nevyřeší trauma z válečného zážitku. U některých se to neprojevilo tak moc, citlivější jedince to provázelo celý život až do smrti.

Mysleli si tehdy uprchlíci, že se časem vrátí do Řecka?

Všichni byli dlouho přesvědčeni, že se vrátí. Pak se to změnilo na ‚jednou se vrátíme‘. A pak se někteří opravdu vrátili – a někteří ne.

Vaši rodiče tu zůstali oba i s rodinami?

Otcova úzká rodina – rodiče a sourozenci – tady zůstala celá. Matčina se vrátila zpátky v roce 1984, ona byla jediná, kdo tu zůstal.

Rodiny se často rozdělily

Vyprávěli vám rodiče, jak třeba v Československu probíhala jejich školní výuka?

V první fázi zdejší komunisté nechtěli, aby se Řekové, děti i dospělí, moc integrovali do československé společnosti, takže je drželi v izolaci a nepočítali s tím, že by tady zůstávali. Mysleli si, že to je krátkodobá záležitost. Výuka češtiny začala, až když pochopili, že to krátkodobé nebude. U malých dětí to ale jde rychle. Jak už jsem zmiňoval, otci bylo deset, když sem přišel – a do patnácti měl hotovou celou základní školu. Paralelně chodil i do řecké školy. Pak pokračoval maturitou na průmyslovce. A v dospělosti, jak si ho pamatuji já, mluvil česky tak dobře, že nebylo poznat, že není místní. Matka také prošla celou školní docházkou až k maturitě v češtině.