Firmy často udržitelnost jen předstírají. Chybí data, převažuje mlčení, říká expertka

Co se děje s textilem, který už nikdo nepotřebuje?

Tady musíme rozlišit dvě různé skupiny. V jedné je použitý textil, který máme doma. Můžeme ho buď vytřídit, vyhodit, nebo dát na charitu. Od prvního ledna letošního roku mají obce nově povinnost zajistit sběr použitého textilu, takže lidé mohou oblečení dát tam. Různé charitativní akce a sbírky ale obce či nadace dělaly už předtím, takže teď mohou být lidé trochu zmatení – jsou nové kontejnery určeny pro charitativní sběr, nebo recyklaci? Je na obcích, aby to jasně rozlišily. Druhou skupinu tvoří neprodaný textil, který zůstává na skladech obchodních řetězců.

Pojďme se nejdřív zastavit u první skupiny, tedy použitého textilu. Zmínila jste povinné kontejnery v obcích. Některé si stěžují, že je to moc drahé…

Jestli je to drahé, nemůžu posoudit, ale určitě to není zbytečné. Podle dat Institutu cirkulární ekonomiky je z oblečení, které lidé odevzdají na charitu, znovu použitelných jen 15 až 20 procent. Zbytek je buď zničený, nebo jinak nepoužitelný. A právě tenhle zbytek má smysl sbírat kvůli recyklaci. A tady bych si dovolila menší vsuvku. I když pro charity a second handy je množství znovu použitelného textilu bolavé místo, viděla bych pozitivně, že lidé evidentně nosí oblečení delší dobu, třeba až do roztrhání. Anebo některé kousky ještě použijí jinde, třeba při práci na zahradě. Takže jim ve výsledku vydrží déle než jednu sezonu.

Ví se, kde použitý textil vlastně končí? Viděla jsem i zprávy, že i když ho hodíte do charitativního kontejneru, může doputovat až na skládku v Africe nebo Jižní Americe.

Není vždy jasné, kam použitý textil putuje, ale rozhodně ne vše končí v rozvojových zemích. Nicméně jisté je, že textilní odpad je velký problém. Zmíněná nová pravidla pro obce mají zabránit tomu, aby oblečení končilo ve spalovnách nebo na skládkách. Jenže část textilu recyklovat nelze.

Proč?

Protože je z různých směsí materiálů. Využije se pak třeba na úklidové hadry nebo jako výplň do sedaček. Ale ani to neznamená, že se zrecykluje nebo znovu využije úplně všechno. I příslušná unijní zpráva hovoří o tom, že potíže s likvidací textilu vznikají už při samotné výrobě. Firmy by tak měly už na začátku uvažovat o lepším ekodesignu. Tak, aby jejich věci byly recyklovatelné, materiál kvalitnější a déle vydržel. Tady je na vině hlavně takzvaná fast fashion a ultra fast fashion.

Protože neřeší, z čeho je oblečení vyrobené, hlavně aby bylo levné?

Ano. A dalším problémem je nadprodukce. Oblečení, které se neprodá, se musí zlikvidovat – a to buď spálením, skládkováním nebo – v drtivé většině případů – vyvezením do třetích zemí, které nemají tak přísné zákony. Což je přesně Afrika, kde pak končí obrovské masy oděvního odpadu. Firmy by proto měly přemýšlet už při výrobě nejen o materiálu a designu, ale i o množství. Strategie EU zatím příliš neřeší nákupní praktiky některých firem, které škodí životnímu prostředí a zároveň vykořisťují pracovníky. Přitom i sociální stránka módního průmyslu je zásadní problém.

Teď tedy řešíme hlavně následky než samotnou příčinu problému. Jenže jak spoutat pravidly značky fast fashion, které sídlí třeba v Číně?

To samozřejmě není v naší moci. Bude to i velký oříšek pro celou legislativu Evropské unie.

Udržitelnost jen naoko

Pojďme se teď ještě blíž podívat na to, co se děje s textilem, který se k zákazníkovi ani nedostane. Ve svém výzkumu jste řešili, jak oděvní firmy likvidují neprodané zboží a jak jsou ohledně tohoto procesu transparentní. Kolik značek jste zkoumali a jak to dopadlo?

Zkoumali jsme velké obchodní řetězce – fast fashion i luxusní značky –, které podepsaly Chartu OSN o ochraně životního prostředí. Takže jsme si říkali, že by mohly být průkopníky v této oblasti. Dohromady šlo o 95 značek.