Hoď mi ještě jedno vejce do čaje, Sumatro, než se zas ponořím do tvé džungle

Vybral jsem si delší a náročnější cestu prostředkem tohoto indonéského ostrova, což byla vědomá reakce na předchozí Malajsii. Ta mě totiž překvapila – vůbec jsem nečekal, že před Japonskem navštívím zemi s tak vysokou životní úrovní. Když jsem se procházel pod desítkami mrakodrapů v Kuala Lumpuru, tak jsem na jednu stranu nadšeně zíral, ale zároveň jsem Malajsii trochu záviděl tu její očividnou dravost, dynamiku a touhu růst, kterou my už jsme v Evropě podle všeho ztratili. A pak jsem cítil ještě jednu emoci – velkou lítost, že můj výlet končí. V zemi, která je plus minus na české úrovni, si člověk připadá mnohem všedněji než než na místech typu Indie, kde ho každou chvíli něco šokuje. Naprostá civilizace: to znám…

Není se tu čeho bát. Přespal jsem na trávě v parku, ale to bych udělal ve všech zemích, které jsem navštívil. Pokud by tam tedy byl park, což je například právě v indických anebo v pákistánských městech spíše vzácnost. Tam bych si šel lehnout třeba do chrámu. Což můžu v multikulturní Malajsii taky, protože jsou všude: hlavně samozřejmě mešity, ale vedle nich spousta templů hinduistických, buddhistických, občas se i kostel najde.

Ráno jsem stopoval na dálnici ještě ve městě a zastavil mladý kluk, Ahmed. Ne, že bych rozeznával národnosti podle vzhledu, ale podle jména mi bylo jasné, že bude odjinud, a taky že jo. Z Kataru. Studuje tu vysokou a to je dobrý nápad. Všichni jen trochu vzdělanější lidé v Malajsii hovoří plynně anglicky, a pro mladého Katařana tu je příjemně levně: „K pohodlnému životu se vším všudy – včetně bydlení a auta – mi v Kuala Lumpuru stačí tisíc dolarů měsíčně. Doma bych potřeboval čtyřnásobek…“

Ahmed se chtěl jen tak projet, možná na benzinku, nebo někam na kafe, vůbec nevěděl, a tak mě hodil 130 kilometrů do přístavu Malakka: „Aspoň se taky někam podívám,“ odmítl mé díky, „vždyť já jsem pořád zavřenej doma a učím se.“ Upřímně řečeno, ani jsem moc neděkoval. Zvykl jsem si. Vlastně od východního Polska si kvůli mně pořád někdo zajíždí. Lidé jsou z pětadevadesáti procent neskutečně hodní. Nešťastníci si všímají pěti zbylých procent, ale ty já úspěšně ignoruju; a možná proto si oni přestali všímat mě.

Mister, mister, mister!

Nevím, díky čemu mám takové štěstí, když se mi hned v prvním stopnutém autě před dvěma měsíci utrhl přívěšek se svatým Kryštofem a zůstal někde ve Žďáru. Možná teď pomáhá zelenobílý náramek uháčkovaný mou dcerou, Apolenkou. Nechal jsem si ho i v době, kdy přinášel problémy, pákistánské barvy se moc nelíbily některým Indům.