Nejsem herec, ale podvodník. S Oldřichem Kaiserem na cestě do Treblinky

Co tohle bylo za výlet? Opravdu jsme v zimě s Oldou Kaiserem navštívili Osvětim, a pak i vyhlazovací tábor Treblinka? Jak k tomu vlastně došlo? A co je Olda zač?

Od začátku opakoval: „Nemysli, že budeš psát vtipný historky!“

Tak jak mám tohle povídání začít?

Možná příběhem, který mi vyprávěl v osvětimské hospodě nad vynikajícími pirohy, já byl po každé další větě dojatější, a když Olda skončil, řekl jsem, že je hodnej chlap.

„Ale nejsem.“

„Nevím. Já tě mám rád.“

Milosrdná lež

Když spolu dva chlapi chodí mezi troskami plynových komor a krematorií, řeknou si všechno.

Nakonec Olda vypráví i o léčebnách, do kterých se občas dobrovolně uklidí: „V blázincích se mi líbí, protože tam jsme všichni na stejný lodi,“ vysvětluje, „děláš si tam, co chceš, a ačkoli zavřenej, vlastně jsi dost svobodnej.“

Hledím na něj překvapeně, čehož si všimne: „Zavřenej jsi všude, Tomáši. Můžeš vyjít na ulici, ale dodržuješ pravidla. Přizpůsobuješ se. Kladeš si úkoly…“

Přikývnu.

„Jednou jsem si zajel odpočinout do Havlíčkova Brodu, kde šéfoval známý, takže jsem dostal vlastní pokojík, mohl se procházet po Vysočině a pak poslouchat příběhy pacientů…“

S jistým schizofrenikem se spřátelil. „Oldo,“ fantazíroval ten kluk, „já bych chtěl podnikat!“

Olda si všiml, že kluk má na pokoji stromek v květináči, a zaimprovizoval: „Vypadá jako pomerančovník – když ho budeš opečovávat, vyrostou pomeranče, který pak můžeš prodat na trhu.“

Kluk se rozzářil, Olda nakoupil pomeranče a večer je navázal na stromek. Ráno kluk vzrušeně volá: „Už tam jsou!“

„To není možný, ukaž. No jo, opravdu!“

Kluk kroužil vítězný taneček a Olda mu každý večer navázal jeden další; pomalu začali vymýšlet, za kolik pomeranče nabídnou, jenže pak přišla sestra, která řekla, „vždyť jsou jen navázaný!“, a klukovi se zhroutil svět, protože milosrdná lež bývá mnohdy lepší než pravda.

Tohle mi Olda vyprávěl v Osvětimi, a já měl sice vlhké kruhy pod očima, ale pokusil jsem se o námitku: „Ono by se stejně všechno provalilo ve chvíli tvýho odjezdu.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Hezky bych to ukončil. Společně bychom pomeranče sklidili, snědli, a pak si slíbili, že jich za rok naroste ještě víc. Takhle jsem jen mohl říct té sestře: Vy jste opravdu kráva.“

Neklidná duše

V jednu chvíli pochopím, že mi možná Olda dovolí, abych o cestě napsal zprávu – bude to v levném baru kousek od Treblinky, který už čtyřicet let vede paní Marie; českého „artistu“ si zamilovala, on ji taky. Když jsem ty dva společně vyfotil, Olda udělal chybu: „Reportáž, ve které by byla fotka tady Marušky, bych možná přežil…“

Myslím, že vzápětí litoval; a snažil se alespoň vymyslet, jak by článek mohl vypadat: „Jenom ne pravdu,“ vyzýval mě, „pravda je ošemetná a nudná. Můžeš třeba popsat, jak jsme vyrazili Posázavským pacifikem do Davle a tak se zakecali, až jsme skončili v Treblince, ne?“

Ne. Já lhát nechci – a nudná pravda zní takhle: Deset let jsem žádal Oldu o rozhovor, marně, až loni mi na jednom z koncertů dua Oldáš (které tvoří společně se svou družkou Dášou Vokatou) řekl: „Leda bychom vyrazili do Treblinky. Můžeme to vzít přes Osvětim, ale jak chceš: tu cestu naplánuj sám.“

Začal jsem pátrat po Oldově motivu, ale zjistil jen málo. Druhá světová válka ho zjevně zajímá. Osvětim už zná, tvrdí, že tam ucítil „pravdu“, a fakt, že nebyl v Treblince, považuje za životní dluh.

Dáša Vokatá mi řekla: „Někdy mám pocit, že Olda v minulém životě koncentráky poznal – byl mučedníkem, cítím to z něj…“ A pak dodala ještě něco: pokud chceme dokončit výpravu zdárně, ať prý si dáváme nanejvýš malé pivo k večeři.

Chtěl jsem všechno probrat taky s Oldou, ale míjíme se; k příštímu setkání dojde až jednoho mrazivě slunečného jitra na pražském Hlavním nádraží.

Hned prvního dne pochopím, že u malého piva skončit nemůže.

A dojde mi ještě jedna věc, Olda nemusel být v koncentráku mučedníkem – co když stál na druhé straně? Budu ho pozorovat, až v Osvětimi projdeme pod branou „Arbeit macht frei“ – tehdy zvážní a duše v těle se začne zmítat. Jako by potřebovala očistit.

Ztráta důvěry

Dvě trosky jedou na výlet, smála se neklidně má žena, když jsem si na záda hodil krosnu. Tos řekla přesně, loučím se pln úzkosti.

„Ahoj Oldo,“ zahraju pak u pokladen úsměv: „Jak dlouho už tu čekáš?“ Prý hodinu, v noci špatně spal. Vypadá jako toulavý permoník – skoro celý v zeleném, s legrační vínovou čepicí na hlavě.

Nechat organizaci výletu na mně byla chyba: „Dvakrát Těšín,“ řeknu u pokladny – a ve vlaku není volné místo. „Stejně nám lístky prodejte,“ hlesnu, „zkusíme jídelák.“

Olda nic nekomentuje, až mnohem později se k té situaci vrátí: „Nechápal jsem, proč jedeme přes Těšín, když máme namířeno do Osvětimi, ale říkal jsem si, že tě nechám vyblbnout…“

Ve vlaku je bistro vůz s jedinou volnou, krátkou sedačkou, na niž se musíme vejít oba. Olda má zkroucené nohy, v Těšíně pak bude pajdat, ale nevynadá mi, a o půlnoci dokonce uzná, že těšínská zastávka měla smysl, protože potkáme paní Hanku, ale to je za dlouho – teď se teprve lokomotiva nadechla k cestě na východ.

Do Těšína je daleko, pijeme rozvážně kávu. Oba jsme závislí na nikotinu, i když nekouříme tabák: já odmítám poslouchat nářky svých dětí, jak smrdím, a Olda měl loni trable se srdcem. Vezeme si tedy různé píšťaly a nabíječky, kouříme elektronicky: jsme dráteníci! Pět dnů budeme různě nabíjet přístroje, doplňovat olejíčky, ve vlacích kouřit na záchodech, a pak už přímo ve vagonu; do čepice…

Blížíme se k Polsku a Olda se ptá, cítím-li se spíš jako esesák, nebo jako Žid.

Jako Žid, říkám.

Přikývne: „Tak já jsem esesák, ale mírnej. Vážím si toho, že pracuju v táboře a nemusím na frontu. Nejhorší práci za mě udělají kápové, hlavně Ukrajinci, kteří si libují v zabíjení, ale i pro mě je to dřina. Když přijdu domů ze směny, děti už spí a manželka se ptá: Tak co, táto, jak bylo? Řeknu, že jsem utahanej, ať mi udělá kávičku, a ona mě pohladí… Neví přesně, jak moje práce vypadá, neví, kolika Židům jsem i já dal dneska přes držku a že jsem jednomu rozpůlil lebku lopatou…“

Olda své vize skoro šeptá, protože naproti sedí mladý pár, kluk a holka. „Mlčme chvíli, oni poslouchaj.“

„Neposlouchaj,“ namítnu. „Je jim dvacet a netuší, co je Treblinka. Podle mě netuší ani to, kdo je Kaiser…“

Naoko se rozčílí: „No jo – to je drzost!“

A tak z Oldy ještě pár vzpomínek vytáhnu. Vlak jede přes Ostravu, takže například tuto: „Ostrava pro mě obvykle znamenala průser. Před čtyřiceti lety jsme sem měli jet na zájezd, a mě ještě v Praze napadlo – co takhle trochu si to zpestřit?“

Herci vinohradského divadla měli jako obvykle přespat v hotelu Imperial, kam ale Olda poslal telegram, že nepřijedou, a objednal ubytování v tělocvičně: „Chtěl jsem,“ povídá hlasem nevinného, „aby se kolektiv utužil. Představoval jsem si, jak uléháme do spacích pytlů, z jedné strany mám Jaroslava Moučku, z druhé Jiřinu Švorcovou, před usnutím si povídáme…“

Herci už byli na cestě, když do Imperialu zavolal manžel Elišky Balzerové, zdali divadlo dorazilo, takže zmatený hoteliér rezervaci pozdržel.

Chudák Olda měl průšvih. (Ne snad, že by se přiznal – ale na pražské hlavní poště, odkud posílal telegram, ho poznala paní za přepážkou.)

„Na výjimečně svolané schůzi jsem se omlouval, že mi šlo opravdu o tmelení kolektivu, o hezké popovídání s Moučkou a Švorcovou, ale stejně jsem dostal důtku – přišili mi paragraf Ztráta důvěry, což znamenalo, že jsem pro stát a pro stranu nedůvěryhodný.“

Se slzou v oku si Olda řekl, že bez důvěry strany přece hrát nemůže, a na Vinohradech dal výpověď – což přivítal ředitel Studia Ypsilon Jan Schmid, který v osmdesátých letech straníka jen předstíral: „A u něj jsem se nějaký rok zdržel.“

Na Everestu

Průšvihy měl vždycky, vždycky býval samorost.

Narodil se deset let po osvobození v Liberci: „O válce se doma skoro nemluvilo, ale já se často ptal, jestli zase nebude. Neboj, říkával táta, nebude. A stejně – když jsem si hrál na písku a slyšel letadlo, nechal jsem bábovičky bábovičkama a běžel se schovat.“

V dětství neměl moc kamarádů ani koníčků.

„O víkendech jsem většinou sedával na posedu v koruně hrušky u nás na dvoře a poslouchal starší kluky v ulicích, jak hrajou na kytaru písničky od Beatles – lozit po stromech mě bavilo. Děda z Berouna byl šikovnej truhlář, takže u něj jsem něco vyráběl, ale ještě častěji pozoroval hmyz – děda měl sud s vodou, já vyřezal loďku a do té dával mravence, jako že to jsou námořníci. Nebo jsem je přenášel do cizích mravenišť, zajímaly mě ty bitky…“

Je zajímavé, že kdykoli začnu Oldu otravovat otázkami na divadlo nebo na filmové role, vrátí se k mravencům: „Když máš v lese pocit, že vidíš velký mraveniště,“ řekne například, „tak jde pravděpodobně jenom o skladiště. To víš, o mravencích bych mohl povídat věčně. Nebo o včelách, o zahradničení, o veslování, o parašutismu a o snowboardu – to bys ani nestačil zaznamenávat.“

Pomalu začínám chápat – Olda má radši mravence než hraní. „Nárok na důchod budu mít až za pár měsíců,“ poznamená, „ale nejradši už bych nedělal skoro nic. Jen pil kafe, kouřil, čuměl na přírodu a na nebe…“

Na břehu jezera u Karviné zahlédneme volavky: „Vlak je bezvadnej v tom,“ říká Olda, „že nemáš pocit proflákanýho času – projet si jednou Rusko po transsibiřský magistrále, to by mě bavilo!“

Kdykoli mluví o cestování, svítí mu oči, a těsně před Těšínem vypráví o možná nejsilnějším pracovním zážitku; vrací se do Himálaje na jaře 1988. Tři měsíce tam natáčel film Sagarmatha, na který se skoro zapomnělo, ale Olda si pamatuje všechno přesně: „Představ si, že jsem potkal Edmunda Hillaryho, který jako první zdolal Everest – teď tam zakládal školy. Na moji otázku, jestli v horách nepostaví i divadlo, se zazubil vykotlanýma zubama a rukou ukázal do krajiny: Tohle je divadlo…“

Filmařsko-horolezecká výprava tehdy přiletěla do nepálské Lukly. „Pak už jdeš pěšky do základního tábora pod Mount Everestem, a to pomalu, jinak bys dostal výškovou nemoc a mohl zhebnout, což se málem stalo kolegovi Bořkovi Navrátilovi – zkolaboval, prožil si peklo, musel domů…“

Ostatní natáčeli okolo ledopádu Khumbu ve výšce pět a půl tisíce metrů. „Jednou jsme si s Mirkem Vladykou řekli, že zkusíme jít ještě výš, tak jsme se ostatním tajně trhli a dostali se přímo pod stěnu Everestu ve výšce 6 400 metrů. Vysílačkou přišel vzkaz, že jsme kokoti, ať na místě přenocujeme a ráno se vrátíme do tábora. Vladyka měl takovej ten dětskej pekáč, podprdelník, a když jsme za svítání vylezli ze stanu, začali jsme pekáčovat. Nějací španělští horolezci na nás třeštili oči: Celej život dřeme, abychom se dostali na Everest, a teď tady dva debilové pekáčujou!“

Když natáčení skončilo, udělal Olda další věc, která je pro něj typická: směrem ke Káthmándú vyrazil pěšky a sám, z vysokých rododendronů na něj padaly květy všech barev. Nádhera. Taková nádhera, že právě po návratu z Nepálu se poprvé odešel dobrovolně zrekreovat do Bohnic a pak i k Apolináři, kde léčil alkoholiky legendární docent Skála. „Chyběly mi hory, himálajské hvězdy, přestal jsem náš svět chápat, nevešel jsem se do krabičky. Tehdy mi došlo, že musím vyhledat lékařskou pomoc.“

Nedělejte si legraci!

Nádraží Těšín. Tak to nás těší. Dál už to bude jen těžší. Ubytujeme se v nedalekém hotelu a hned na recepci poznám další rys Oldovy povahy – ač spíše melancholik, nepřestává bavit okolí.

Neznámé slečně recepční řekne namísto pozdravu: „Rád vás vidím, už to je dobrý? Díkybohu, já měl nervy, napadlo mě, že sem musím zajet…“

Jindy přijde do obchodu, kde vyhrkne na prodavačku: „Tak co byste si přála?“ Zajímá ho, jak budou lidi reagovat…

Když kráčíme přes řeku Olši do polské části Těšína, na mostě postává hlouček lidí, navzájem se fotí, a Olda dělá komedii pro mě. „Jen jsem přijel, a to je najednou cvrkot, fanouškům je most malej! Všichni by chtěli selfie, ale na to já jim kašlu…“

Míchá žerty a pravdu. O pozornost nestojí – spíš by si přál být neviditelný. „Třeba v koncentrácích měli naději na přežití lidi, kteří nebyli vidět. Ale já kdybych se snažil sebevíc, tak na sebe něčím upozorním. Na vojně stojíme celá rota, já pozorně poslouchám plukovníka a tvářím se vojensky, a on zařve: Kaisře, nedělejte si z toho legraci! Nevím, čím lidi tak vytáčí můj výraz…“

Nebohý Olda, i když… Během procházky opráší několik vojenských vzpomínek, které na problém vrhnou jasnější světlo.

„Když jsme byli na cvičení v Bzenci, přijeli mě navštívit Jirka Lábus s Pepíčkem Somrem a jako dárek přivezli dětský samopal na baterie. Druhý den jsme měli ostré střelby, všichni nafasovali zbraně, já už svoji měl. Na střelnici zazněl rozkaz, ,zalehnout, na můj povel na stojící postavu krátkými dávkami pal!‘, ale moje postava pořád stála a velitel říká: Kaisře, jak to střílíte? Přišel blíž, všiml si, že držím hračku, a byly z toho dva dny v base.“

Vždycky býval mistrem sebezničujících fórů, ale zároveň člověkem uctivým, což mě překvapí. Když hovoří o starých hercích, které obdivoval kdysi v mládí, mluví o nich bez jakékoli ironie jako o mistrech: „Vzpomínám, jak jsem v patnácti potkal na Staroměstském náměstí Ladislava Peška, což mě tak šokovalo, že jsem uhnul pohledem a samým štěstím se na něj raději nedíval…“

Když říká, že nenávidí selfie, nekecá. Vyrostl v jiném světě.

Pěst proletariátu

Dáme první pivo, oběma se zlepší nálada. „Druhý už bychom asi neměli.“

„Neboj, budu v klidu. Zítra v Osvětimi musíme být střízliví, ale kdybychom nepopíjeli dneska, co si budeme do noci povídat? Ty bys pořád myslel na svou profesi a pokládal mi dementní otázky… Pivo je od toho, abychom se rozpovídali.“

Co na to říct?

Večer strávíme na pivu jménem Baraba. Přinese ho skvělá hospodská jménem Hanka, která nám říká „Sluníčka moje“ a s níž si Olda o půlnoci selfie udělá.

Však se od ní taky dovíme spoustu cenných informací! „Skoro v každém chlapovi je baraba – znamená to, že se rád baví, že si rád vypije, má rád ženy…“

Čtyři piva dnes dáme a Olda je opravdu v klidu, jen tedy po třetím, když nám dojdou baterie, začneme žebrat na ulici skutečné cigáro – pak mlčky kouříme a obdivujeme měsíc.

Mám radost, že jsme si takhle vyrazili, a Olda se nad pivem mění v mistrovského vypravěče: „Prozradím ti, jak jsem získal diplom na DAMU; to byl rok sedmdesát sedm a já měl mít těsně před koncem studia čtvrtou kárnou komisi, za což se vyhazovalo…“

Jeho předposledním průšvihem byla organizace pokusu, kolik toho unese školní výtah – nahnal do něj spolužáky, za chvíli museli přijet hasiči, stržený výtah skončil v suterénu. „Naše vyprošťování, to bylo slávy – jako když se kosmonauti vracejí z Měsíce!“

No jo, ale pak… „Komunistka Světla Amortová nás učila rozhlasové herectví před mikrofonem a já měl při zkoušce dělat Lenina. Nedošlo mi, že je do studia kukátko, a zatímco jsem deklamoval Leninův text o pěsti proletariátu, začal jsem se svlíkat donaha.“

Amortová zařvala: „Kaisře, okamžitě sem!“

Vymlouval se: „Mě jen napadlo, že je toho Vladimir Iljič tak plnej, až si musí povolit gatě, a ty mu padaj.“

„Lžete!“ Klepala se: „Co si o mně myslíte?“

Kdyby Olda řekl, že Amortovou považuje za ropuchu, letěl by hned, a proto pravil: „Teď nevím, co si o vás myslím, protože mám hlavu plnou Lenina…“

Chachá, hezky ses z toho vykroutil, odvětila naštvaná Amortová, namířila si to k výtahu, dveře otevřela, ale za nimi bylo prázdno, takže málem spadla do šachty, v níž by se vzhledem ke své postavě jistě šprajcla – průšvih na druhou.

„Jenže já byl naštěstí talentovanej, tak ostatní přimhouřili oči a nechali mě dostudovat. Chtělo to poslední maličkost: tajně si obstarat klíče od školy, v noci se vloupat do sekretariátu a vylepšit tam průměr mých známek z marxismu-leninismu. Jednička, dvojka, ba ani trojka to být nemohla – příliš podezřelé. Vzhledem k tomu, že jsem se na hodinách ukázal jedinkrát, byla čtyřka známkou výtečnou…“ Dnes se směje, ale tehdy mohlo být vloupání na DAMU a padělání kantorských podpisů trestným činem – naštěstí je šikovný.

Podobnost s Hitlerem

Olda neměl v rodině umělce, otec byl podlahář, máma zdravotní sestra – oba velmi zaměstnaní, a tak ho odkládali do takzvaných týdenních jeslí a do týdenní školky, jen na víkendy mohl být doma. Osobní věci nosil v kufříčku, musel dodržovat řád. Součástí řádu byl například odpolední spánek: „A když jsi nespal, přišel trest. Vychovatelka napustila umyvadlo plný vody, strčila mi do něj obličej a zkoušela, co vydržím. Asi to byl výslech, ale já nic neřekl, protože jsem nic nevěděl…“

Ve druhé třídě se stalo několik důležitých věcí: Olda si za poctivé, haléř po haléři nakradené peníze zakoupil zapalovač, takzvaného „rakušana“, a začal kouřit.

Máma ho přihlásila do houslí, čemuž jako slušný chlapec nevzdoroval, ale brzy začal housle nenávidět.

A taky se na mnoho dalších let rozkoktal. „Jako prvňák jsem krásně nahlas četl před třídou, a najednou to nešlo. Nezvládal jsem slova jako Kde, Když… K-k-když mě poslali koupit chleba, ve frontě jsem se psychicky připravil, ale k-k-když na mě přišla řada, zakoktal jsem a šel do prdele.“

Z tohoto pohledu je fascinující, že byl přijat na brněnskou konzervatoř. Mohla za to učitelka z lidové školy umění, kam Olda musel chodit na druhém stupni, a která v něm z neznámého důvodu viděla talent. „Nešťastně jsem si říkal: co já tam, proboha, budu dělat?“

Určitě pomohlo, že si ke zkouškám vybral monolog založený na pohybu, i to, že se líbil Stanislavu Zindulkovi, který byl v komisi. „A možná mi paradoxně pomohlo to koktání. Když jsem tušil, že něco nevyslovím, tak jsem mlčel a lidi mysleli, že v tom je hloubka. Pak jsem hledal synonyma, improvizoval, odpovídal obloukem… Asi jim to připadalo zvláštní.“

Rozloučil se s rodiči, kteří mu vtiskli do ruky stovku, Olda ji propil v brněnském Hornickém domě, a brzy se skutečně ukázalo, že ač sedává v Hornickém domě denně, talent má.

„Bylo dobře, že jsem na herectví trochu kašlal,“ myslí si, „protože jakmile se urputně snažíš, výsledek stojí za hovno. A ještě jedno tajemství,“ pronese Olda myšlenku, kterou by bez piva nevyslovil: „Musíš mít mrd v očích. Zítra budeme v Osvětimi, a Hitler ho bohužel měl. Když máš mrd v očích, můžeš si dovolit cokoli. Když nemáš, tak hraješ technicky jak Bůh – ale není ti to nic platný.“

K čemuž je třeba dodat, že Olda míval vždycky skvělý pohyb, od přírody byl gymnastou a dokonale znal své tělo. Navíc se ukázalo, že ho baví přípravy na role, rychle se učí, rád improvizuje na zkouškách. Nikdy ho naopak moc nebrala hotová představení: „Nejlepší divadlo je bez lidí,“ krčí rameny: „Pak už následuje monotónní facha.“

Ty seš ten buzerant?

Začátkem sedmdesátých let se režiséři snažili objevovat neokoukané tváře a všimli si i Oldřicha.

Vypráví mi to v noci, když uléháme s posledním pivem na pokoji – od mladých Těšíňáků jsme na cestu dostali lahev polotmavé čtrnáctky. Měli radost, že potkávají herce, který dělá scénky s Lábusem, a moc jim nevadilo, že Olda vypráví podivnosti: „Zkejsli jsme tu cestou do Osvětimi, kde máme představení pro pozůstalé…“

V posteli mi pak Olda líčí, že se jeho první televizní inscenace jmenovala Kat nepočká a vedle Jiřiny Bohdalové nebo Radka Brzobohatého si v ní zahrál homosexuálního pikolíka. „Homosexualitu jsem ale při četbě scénáře nepochopil, takže jsem se prvně dostavil na Barrandov a najednou přišla Jiřina Bohdalová: Nazdar, ty seš ten buzerant, jo? Nejdřív jsem se zděsil – až za chvíli mi došlo, že to je v roli.“

Vzápětí mu přišla nabídka na hlavní roli ve filmu jménem Láska režiséra Karla Kachyni. „Šťastný den,“ vzpomíná: „Bylo mi sedmnáct, to odpoledne jsem na brněnské přehradě poprvé zasunul, a pak telefon od Kachyni!“

Stal se z něj, jak sám říká, normalizační herec. Když ho po škole přijímalo vedení vyhlášeného Divadla na Vinohradech, skutečně Oldu považovali za nadějnou stranickou rezervu. Ale to ho ještě neznali.

Chvála břečťanu

Ráno fungujeme – obzvlášť když posnídáme každý čtyři kávy. Pak jdeme do Polska na vlak osvětimským směrem.

Olda se propadá kamsi na začátek čtyřicátých let: „Po téhle trati,“ povídá jakoby sám pro sebe, „sváželi do Osvětimi Židy z východu. Spousta těch baráků kolem už stála, ale Židi je neviděli, byli nacpaní do dobytčáků bez oken; někteří umřeli už tam. Živí měli hlad a žízeň, ale kdyby jim někdo z místních nabídl vodu, mohli by ho zastřelit, tak nikdo neriskoval… Občas myslím na ty, kteří koncentrák přežili. Obdivuju jejich vůli – já bych to asi zabalil.“

Po chvíli mlčení řekne zvláštní slovo: Břečťan.

„Miluju břečťan, kterej si vždycky najde skulinu. To jsou ti lidi, kteří měli extrémní vůli žít a podat zprávu světu. Břečťan. Možná proto jsem kdysi v Osvětimi cítil pozitivní energii. Uvědomíš si tam spoustu hrůzy, ale taky sílu, která tě posune. Jsem zvědavej na tebe – první den projdeme Auschwitz, druhej Březinku…“

Vzpomenu si, jak Olda včera říkal, že je normalizační herec, a zeptám se na jedinou roli, kterou mu snad lze vytknout: na Mimikry – známý díl seriálu Třicet případů majora Zemana, který se snažil pohanit underground.

Podle mě Oldu mrzí, že tam hrál – kdyby tušil, kdo jsou Plastic People nebo Ivan Jirous, raději by zůstal na vojně. On byl ale mimo: „Scénář jsem ani nečetl, jen mě těšilo, že dostanu opušťák na čtyři dny…“

Jednou po revoluci potkal na trutnovském festivalu právě Ivana Jirouse a čekal, že dostane pěstí, Jirous býval impulzivní typ. Tentokrát se ale rozesmál: „Když už dělat sračku, tak pořádnou; mně se to líbilo, pojď, dáme panáka!“

A takhle to dnes Olda bere: zahrál si ve slavné sračce, zbyly celkem vtipné historky: „Jednou přišel Jirka Lábus po flámu a režisér Sequens mu vysvětloval, co plánuje natáčet: Užil jste drogy, je vám špatně od žaludku… Lábus jen něco zamručel a strašně ho poblil: Promiňte, pane režisére, já se do toho vžil podle Stanislavského metody… A Sequens: Ano, pane Lábus, nějak takhle vám má být špatně – a já se jdu přezout, mám špinavý boty…“

Jinak byl Olda pro komunisty nepoužitelný – když se přiopil na divadelním zájezdu, osočil národní umělkyni Jiřinu Švorcovou, že má mezi nohama srp a kladivo. („Nikdy mi to nevyčítala, což jsem ocenil.“)

Majstrštyk předvedl v půlce osmdesátých let při natáčení seriálu Chobotnice z II. patra, které se odehrávalo v Portugalsku: „Hráli jsme s Pepíčkem Bláhou policajty, on byl poručík, já seržant, už z toho titulu jsem musel poslouchat. Točili jsme v uniformách, kostymérky řekly, jestli se nemůžeme převlíct do civilu až v hotelu, tak jdeme po pláži a najednou vidíme, jak lidi zpozorněli: Proč po nás tak koukaj? Vždyť jsme vlastně policajti, no jo! Zeptal jsem se: Poručíku, mohu se vykoupat? Dovoleno. Takže jsem si svlékl gatě, trenýrky, a vesele skotačil ve vlnách. Pepíček mi mával, z lahve popíjel červené víno a občas si ublinkl. Pak jsme šli po silnici, kde najednou všichni dodržovali povolenou třicítku – mávneme, zastavíme auto, oba hvízdáme, protože neumíme jazyk, zkontrolujeme doklady a dobře, můžete jet… Nakonec přijeli praví policajti, sebrali nás, a šílenej průser, hrozil konec natáčení – jenom Dáša Veškrnová se mohla zbláznit smíchy.“

Léta s ptakoještěrem

Přijedeme do města Osvětim, které je v neděli tiché a prázdné. Slunce zakryl hnědý opar, mrzne, na břízách a smutečních vrbách sedí havrani. Olda poznamená: „Člověk má většinou hlavu plnou malicherných problémů, ale tady pochopíš důležitou věc: čeho všeho jsou lidi schopni.“

Zatímco já mám lidstvu tendenci věřit, on je skeptik. „Víš,“ řekne mi v jednu chvíli, „proč jsem bral popularitu vždycky s rezervou? Protože jak tě dav dokáže nosit na rukou, tak tě příště klidně ušlape. Lidi takoví jsou, na málokoho se můžeš spolehnout…“

Jako herci mu vyhovuje mírná neobliba, a na slovo popularita je, mám pocit, alergický. Jednou jsem se ho zeptal: „Vy jste zažívali televizní vrchol popularity s Lábusem, když jste dělali celá osmdesátá léta Silvestry a pořad Možná přijde i kouzelník, že jo?“

Odsekl: „Já tě asi budu muset zastřelit. Vrchol popularity, strašná fráze! Mě těšila jediná věc – spousta lidí správně poznala, že Lábus v Kouzelníkovi paroduje primitivního bolševika…“ Ve dvojici s Jiřím Lábusem vystupuje přes čtyřicet let a pořád má pocit, že to dává smysl: „Já se směju jemu a on se směje sobě,“ vysvětluje: „Jirka je úžasně směšnej, aniž by chtěl. Má zvláštní papohyby, podle mě je ptakoještěr – ale pokud jde o humor, dovede neuvěřitelně bryskně reagovat…“

Za půl hodiny projdeme pod branou s nápisem Arbeit macht frei, jsme v táboře Auschwitz I, Olda se zase už propadl do roku 1943. „Tady vyhrávala vězeňská kapela,“ ukazuje, „aby se Židům šlo zvesela do práce…“

Sem tam sklouzne k černému humoru, častěji bývá vážný. „Teď se podíváme,“ říká, „kde Němci testovali na sovětských zajatcích cyklon B, dva dny jim ho tam pouštěli… V plynových komorách pak trvalo zhruba dvacet minut, než bylo po všem.“ Olda to vypráví před skutečnou plynovou komorou: „Byli tu nacpaní tělo na tělo, lapali po vzduchu, řvali, škrábali do zdi, šlapali po sobě. Někdy se stalo, že malé dítě přežilo, protože zůstalo pod dospělými dole, kam se plyn nedostal, tak ho pak zastřelili… Továrna na smrt – Němci dělali všechno kvalitně; jako když si necháváš u ševce vyrobit boty.“

Dlouho jsem nepromluvil, tak to napravím: „Skličující.“

A Olda se vrací k černému humoru: „Nekecej, vždyť skoro svítíš. Uvědom si, že kdyby tady vraždili amatérsky, utopili by se v mrtvolách a zbláznili…“

Večer pivo potřebujeme – jakožto vedoucí výpravy hledám hospodu, ale protože blbne navigace, motáme se v kruhu: Olda je trpělivý, i když nepochybuju o tom, že ho chůze unavuje.

I tak kecáme, a v jednu chvíli skoro zakopnu, když slyším: „Milý Tomáši – na téma herecké práce už bylo řečeno takovejch mouder… Já ti akorát můžu říct, že jsem hereckej podvodník. Chápeš?“

Moc ne.

„I ty jsi skočil na to, že jsem herec – ale ne, je to podvod… Víš, mně staří kolegové často vyprávěli, že neprošvihnou představení. I když byli nemocní, přišli, protože herec musí hrát za každou cenu! Jenže nemusí. Když nemám náladu nebo když to nejde, tak se nezblázním. Když jsem nachlazenej, proč bych to roznášel? Dvě stě padesát lidí zatleská, večer je pryč, sláva trvá dvě minuty – a někdo ode mě chytí chřipku?!“

Vzpomíná, jak mu v devadesátých letech volali z liberecké nemocnice: „Přijeďte, umírá vám maminka.“

Řekl, že nemůže, za chvíli začíná představení.

„Ale ona umírá teď!“

Dnes lituje: „Když jsem do Liberce přijel, máma už byla mrtvá; měl jsem se na hraní vykašlat.“

Mimochodem, právě v devadesátých letech se Oldovi povedlo zasklít celou sezonu v Národním divadle. „Nejlepší výkon, co jsem kdy dokázal! Jel jsem tramvají na Othella, děsil se, že takhle budu jezdit dalších třicet let, a najednou mi došlo řešení: vystoupil jsem, sedl do tramvaje na opačnou stranu a do divadla zavolal, že jsem stále na cestě. Ani jsem nelhal: člověk je na cestě celej život…“

Konečně vidíme restauraci na konci města. Vypadá jako horská chata uprostřed roviny a Olda vystřihne další etudu: „Excuse me, madam, máte lyže?“ ptá se servírky: „Mohla byste nám je pak půjčit na cestu do penzionu?“

Madam je tak zmatená, že si netroufne zasáhnout, ani když vytáhneme dráty a začneme nad pivem vyfukovat páru.

Blbej jako Tibeťan

Olda se domluví s každým – oč méně využívá cizích slov, tím víc si pomáhá gesty, mimikou nebo hvízdáním.

K hvízdání nejprve vzpomínka herecká: „Na jevišti si musíš stát za každou kravinou – když třeba popleteš verš, nezmatkuj! V Národním se mi jednou vypařil z hlavy text v Paličově dceři, ale pamatoval jsem si rytmus řeči a napadlo mě, že to zapískám. Přišel jsem za svojí hereckou partnerkou: Mám výpadky, budu pískat, ty normálně odpovídej, souhlasíš? Souhlasila, diváci nic nepoznali, floutek píská, logiku to má, ale pak si mě našel starší kolega Ladislav Frej a říká: Tohle se nedělá… Později jsme s Frejem hráli v Othellovi, coby dóže ke mně měl mluvit seshora z lóže, já pět minut čekal, dóže nikde, až potom zadýchaně přiběhl, a tak o pauze říkám: Pane Freji, něco se stalo? Přiznal, že byl na jiném schodišti, a já: To se nedělá! A Frej: Jdi do prdele…“

A teď vzpomínka lingvistická: existuje jediná země, v níž se Olda nedomluvil, a to Tibet, kam se vypravil s neurochirurgem Vladimírem Benešem: „Tibeťan tě sleduje s otevřenou hubou a nechápe. Jednoho jsem pozval na návštěvu do stanu a Vláďa hned říká, ať ho vyhodím, jinak se ho nezbavíme. Nesouhlasil jsem, a aby řeč ve stanu nestála, začal jsem Tibeťanovi předvádět zvířata: Ko-ko-dák, búúú, znáš? Ukázal jsem mu všechno, i ještěrku, on se jen smál, a Vláďa: Ježišmarja… Myslel jsem, že dopije čaj a odejde, došla mi energie, tak dělám, že zívám, a on tam pořád sedí. Začnu se svlíkat, nic. Lezu do spacáku, pořád tam je. Nakonec jsem ho musel vzít za flígr a vykopnout; jinak by do rána koukal, jak spíme.“

Udělej si prázdniny

Lyže v hospodě kupodivu neměli, do penzionu jsme museli po svých, ráno si dali čtyři kávy a v mimořádně hnusném počasí vyrážíme ke druhému osvětimskému táboru, Březince. „Ideální pošmourno,“ libuje si Olda, „pod modrou oblohou bys neměl správnej prožitek.“

Březinka je větší než Auschwitz – projdeme branou a po kolejích míříme k rampě, u které zastavovaly vlaky: Staří a nemocní na jednu stranu, do plynu, práceschopní na stranu druhou!

Olda se nachází v roce čtyřiačtyřicet: „Kdybychom v dobytčáku přijeli my dva, mě jako staršího by poslali do plynový komory, ale ty bys ještě měl nějakou šanci, že se třeba chytneš v sonderkommandu a budeš dělat nejhorší práci – nahánět lidi do komor, vytrhávat mrtvolám zlatý zuby, pálit těla… Zabili by tě až za čtvrt roku, protože svědci přežít nesmí.“

Pak mi Olda ukazuje, kde stával doktor Mengele a vybíral si hlavně dvojčata na svoje experimenty; pokračujeme dozadu ke krematoriím, centrální lázni a k místu o kus dál, kde byla takzvaná Kanada, sklad zabaveného majetku: „Kdybys jako člen sonderkommanda pracoval tady, můžeš něco čórnout a kšeftovat, tím se dostat k lepšímu jídlu… Jen teda pokud by tě chytli, seš na místě mrtvej.“

V Březince je mlha, občas nevidíme jiného turistu. Na celé tři hodiny jsme přestali kouřit. Navštívíme i barák, ve kterém ženy čekaly na smrt; na chvíli, kdy se uvolní plynové komory. Na palandách ležely po čtyřech, některé se na smrt nejspíš těšily…

Když v podvečer tábor opouštíme, ptám se Oldy, jestli bychom se nemohli bavit právě o smrti. Přeruší mě: „Pořád makáš – proč si neuděláš prázdniny?“

Prý mi všechno řekne zítra ve vlaku do Treblinky: „A tam se těš. Jasně, Osvětim je děsná. Ale Treblinka ještě horší.“

* * *

Zase už se vrátil do roku 1942. Sedíme v polském vlaku, pomalu pijeme lahváče, já jsem pro tuhle chvíli Žid, on se vžil do role přátelského esesáka – jen když ho naštvu banální otázkou, pohrozí vpíchnutím fenolu do srdce. Jsme už pomuchlaní, zarůstáme, závislácky vyfukujeme páru z elektrocigaret, normální cestující se nacpali do druhé půlky vagonu, ale nikdo si netroufne protestovat.

Vystoupíme z vlaku, venku tma a zima, Olda je jak v transu: „Jsme tady. Takovou hovadinu by jen tak někdo nepodnikl!“

Přijeli jsme po stejné trati jako statisíce Židů mezi lety 1942 a 1943, tedy z Varšavy do Bělostoku. My jsme se hodinu a půl pohodlně vezli – oni byli namačkaní v dobytčácích.

Naše cílové nádraží je ve vesnici Małkinia, ale to jejich bylo ještě o sedm kilometrů dál: v Treblince, snad vůbec nejbrutálnějším vyhlazovacím táboře. Skoro milion Židů tam za jediný rok zemřelo, ani ne stovka vězňů přežila válku.

I válečné vlaky tady v Małkinii zastavovaly, a to těsně předtím, než odbočily na postranní trať. „Smrt,“ pokřikovali na Židy vesničané, ale to možná ani nemuseli, protože smrt byla cítit. Až do Małkinie se z tábora táhl odporný, nasládlý pach z mrtvol…

Małkinia byla a zůstává zapadákovem, nikdo kromě nás tu nevystupuje. Vlezeme do podchodu, kde nesvítí jediná žárovka a východ na druhé straně je zatarasený prkny. No nic, nějak je přelezeme. Vesnice vypadá – řekl bych – zhruba podobně jako za války. Štěkot psů je jedinou známkou života.

Přitom Olda se tak těšil na pirohy! „Tady je seženeme sotva.“

Už ve vlaku jsme si na internetu vytipovali cosi jako místní hotel: „Taky sotva…“ Nikde žádné informační centrum, nikde žádná směrovka do Treblinky, nic.

Olda pochoduje temnotou a náhle začne dramaticky deklamovat: „Navzdory mrazu. Navzdory větru. Oni jdou. Bohové. Giganti. Jupiterové. Čuráci.“

Tázavě mlčím.

„Tohle když si řekneš, tak všechno překonáš… I když oni si to tenkrát možná taky říkali, a bylo jim to málo platný.“

Jsme o hladu a nevíme, kde spát, což teď Olda neřeší. V Treblince nikdy nebyl, ale nutně ji potřeboval poznat. „Je tak hnusně, že bychom tam zítra mohli být sami. Projdeme ji přesně podle plánku, jo? Ukážeme si, kde měli esesáci zoo, to se ti bude líbit!“

Usměju se jen na chvíli, protože Olda pokračuje v monologu a já mám pocit, že tu v tom dvaačtyřicátém roce musel žít: „Smrad byl opravdu neskutečnej,“ povídá, „protože zatímco Osvětim měla řád, tady hlavně v prvních týdnech žádný nebyl. Neustále přijížděla spousta plných vlaků, Němci nestíhali plynovat. Táboru velel snaživý Irmfried Eberl, ale nezvládal, mrtvoly se vršily všude kolem, což rozhodilo i esesáckou inspekci, takže ho nahradili Franzem Stanglem, který už vraždění organizoval mnohem efektivněji…“

Stop!

Právě jsme došli před barák, který by měl být hotelem, ale nic tomu nenasvědčuje.

Než zjistím situaci, ještě si doposlechnu Oldu. „Vždyť oni tam ani neměli krematoria – to až na podzim dvaačtyřicátýho Himmler nakázal, aby otroci ze sonderkommanda vykopali mrtvoly, začali je pálit, a tím i odstraňovat stopy. Umíš si představit, jak se ti trestanci brodili ve sračkách; jak házeli rozkládající se těla na rošt? A víš ty, co je zajímavý?“

To teda nevím.

„Že ženský hořely líp – zvlášť když byly v jiným stavu.“

Tiše, Oldo.

„No a my tam zítra budeme. Němci sice tábor zlikvidovali, ale nad tehdejší Treblinkou bylo stejný nebe, jaký bude nad náma; nebe se nemění. Uvědomíš si všechny ty hrůzy – posune tě to dál.“

Díky, Bože

Dveře jsou odemčené. Vstoupíme do jakési haly, v ní jsou dva dělníci v montérkách, veliký hrnec a mrtvá slepice.

„Zděs ubytovna?“ zkouší to svou vlastní řečí Olda.

Mnou si oči. „Ubytovna, ale pro nás.“

Kde je nejbližší otevřená hospoda, to nevědí, ale buď jsou hodní, nebo se nás chtějí zbavit, tak volají oběma místním taxikářům – první je nemocný, druhý má auto v servisu. Přemýšlíme, jestli nepřespat tady v teple na zemi, ale hlad je veliký a chuť na pivo taky, takže zpátky na silnici.

Šlapeme dva kilometry na druhý konec vsi, kde tušíme neony benzinové pumpy. Já zpytuju svědomí, protože jsem za veškerou logistiku zodpovědný, Olda šetří dechem a mlčí. „Bože,“ řekne pak zničehonic, „svěřujeme se do tvých rukou. Nemusejí to být rovnou pirohy – ale aspoň něco…“

Kousek před pumpou svítí okna baru, tak vstoupíme dovnitř. Je to ten nejhorší a nejkrásnější lokál, v jakém jsme kdy byli. Zahulený cigaretami. Koupit se tu dá jen pivo. Stará hospodská a dva výpitci zírají na reklamy. „Díky, Bože,“ sundá Olda batoh ze zad, nahlas se rozesměje, a hned té důchodkyni políbí ruku. „Navzdory mrazu, navzdory větru, došli jsme – tyhle chvíle jsou na cestování tím nejlepším.“

Zázrak v Jeruzalémě

Jsme spolu čtvrtý večer a Olda mi buď důvěřuje, nebo ho takhle intimně rozpovídalo pivo. Vypráví o tom, jak v devadesátých letech váhal, jestli se na herectví úplně nevykašlat: „Občas jsem byl blízko tomu, že půjdu někam do monastýru.“

Zase už mě překvapil: „Prosím tě proč?“

Dělávalo mu prý potíže klanět se divákům: „Skončilo představení, ale mně se klanění příčilo; říkal jsem si, kurva, komu já se vlastně klaním?! Bohu? Lidem? Tak jsem se na to vybodnul a odjel do Izraele, potom pokračoval na Sinaj…“

Tohle je typický on – na mapě si vybral klášter svaté Kateřiny v sinajských kopcích, kde „když svítá, nebe se zbarví do krvava, a to ti je taková nádhera!“, a z Izraele se k němu vydal pěšky s jedinou síťovkou. V horách u kláštera přespal, ale když se potom vracel, izraelští vojáci po něm chtěli padesát šekelů za vstup. Tolik peněz neměl, tak usedl na kámen, nic nekomentoval, a po dvou dnech se ho vojákům zželelo: Tak teda běžte.

„Byl listopad, já v Jeruzalémě, ale neměl jsem ani vindru. Docela tvrdý podmínky, a tak jednoho dne říkám: Bože, postarej se o mě, jsem tvý dítě… Načež jdu do parku a vidím, jak dva mladí vyhodili do popelnice žrádlo – hned bylo moje. Pak najdu na lavičce lahev plnou vody, takže jsem se napil, nažral, vyspal v krabici a upřímně poděkoval Bohu…“

Za ty čtyři dny jsem Oldu viděl v mnoha polohách, smutného, moudrého, ironického i vysmátého, ale teď poprvé je dojatý: „Pochopil jsem,“ říká, „že se ani nemusíš modlit, úplně stačí, když si na Boha jednou za den vzpomeneš. Rozumíš? On totiž je, a miluje jurodivý, miluje prdlý lidi, miluje blázny… Zkus občas, Tomáši, dělat božský věci.“

Klidně zkusím. „Ale jaký?“

„Třeba nějaký kraviny, který vůbec dělat nemusíš!“

Aha, jasně, rozumím.

Ty předvádí Olda pořád, i v tomhle baru. Když musí na záchod, otevře si na něj sice dveře, hned ale nevstoupí – nejdřív si důležitě popovídá s hajzlbábou, přičemž háček je v tom, že tam žádná taková bába není. Stará barmanka a dva štamgasti jsou z toho výjevu napoprvé paf, každopádně přestanou sledovat televizi, a napodruhé se už smějí…

(Mohl bych už převyprávět stovku situací, v nichž Olda dělal kraviny, které se dělat nemají, a jestli teď mám vylosovat jedinou, tak třeba tuhle: Roku 1992 se v rámci Pražského jara chystalo ve Stavovském divadle představení opery Don Giovanni. Olda šel odpoledne kolem a napadlo ho, že se staví na kafe v rekvizitárně. Když se inspicientka ptala, co tam dělá, odpověděl, že vystupuje, a ona se smála: „Seš blbej, takovýhle fóry!“ O půl sedmé zašel za kostymérkou, oblékl si úbor pro harlekýna, pak orchestr spustil předehru a Olda v harlekýnském prošel středem jeviště tam a zpátky. Dirigent i muzikanti zírali, inspicientka se křižovala, jen slavný pěvec Andrej Bezčasnyj o přestávce chválil: „Úžasný, proč jste nezůstal dýl, mohli jsme si zazpívat spolu!“ Následovala pokuta, ale s tím se musí počítat: „Aspoň byla zábava…“)

Nicméně abychom to nezamluvili: Ví už Olda, komu se klaní?

„Po dvou letech, kdy jsem se hlavně toulal, mi ten můj Bůh řekl, že jsem od něj dostal nějaký talent, který by bylo dobré využít; je to k posrání. Proto ještě pořád, aspoň občas, hraju. A klaním se těm lidem před sebou: už mi to nevadí.“

Zdá se mi to, nebo Olda brečí?

Kupuj polské zboží!

Bar se jmenuje Uniwersalny a skutečně působí jak kabinet zapomenutých ochlastů. Olda by měl podle kardiologů kouřit nanejvýš elektronicky, ale tady může legálně, postaru, natvrdo, čehož by byla škoda nevyužít; však já se přidám.

Začínám cosi zbytečného plácat, tak mě zastaví: „Teď mlč. Važ si toho, že seš tady. Krásnej bar. Prima hospodská. Sem budeme jezdit…“

Ano, s paní hospodskou Marií, která tu roznáší pivo od roku 1978, našli jeden ve druhém zalíbení.

Marie žádné jídlo nevede, ale uvaří nám turka. Nad konvicí visí plakáty: Kupuj polské zboží! Nebo: Jsi Polák, tak pomáhej budovat naše hospodářství!

„Tohle si dát do hospody u nás, tak tě zlynčujou,“ baví se Olda, „to je bezvadný!“

Načež se obrátí na Marii: „Viete, što interesno? Mně je šedesát čtyři let a celej život si říkám, že chci navštívit Treblinku.“

Odpoví mu, že tam nic původního nenajde, protože Němci po sobě tábor zbořili, a Olda přikývne: „Ale pro mě je důležitý, že tady poznávám tebe a tohle úžasný místo.“

Hospodská nejspíš rozumí, tváře jí znachoví, a Olda pokračuje: „Víš, Marie, já jsem akťor, herec.“

„Komik?“

„Dejme tomu. Každopádně v Praze můžu všem říkat, jak je bar Uniwersalny beautiful, a tobě sem přijede tolik Čechů v autobusech, že nebudeš stíhat…“

Zatímco jsem sledoval tokání s Marií, přítomní štamgasti se dovolali jakémusi studentovi, který prý nás odveze do nedalekého městečka Brok, kde by měl být penzion. „A snad i jídlo!“

Marie prosí, abychom se stavili i zítra, že něco uvaří, Olda poděkuje za nejlepší azyl, načež mi venku připomene velkou pravdu: „Je zajímavý, že kdykoli se touláš po světě, vždycky nakonec narazíš na nějakou takovouhle Marii, která se o tebe postará.“

Nasedneme ke studentovi do auta, veze nás tmou, za dvacet minut budeme v Broku.

Špatný brouk

Je to penzion akorát pro nás: dvě postele, zásuvka, na stěně obraz s motivem silnice do zatáčky.

Večeře není. Možná prý jinde: „Ale jestli se nevrátíte do jedenácti,“ varuje paní recepční, která nás nejspíš považuje za úchyly, „bude zamčeno a máte smůlu.“

A tak zas putujeme od čerta k ďáblu: dnes jsme zatím nejedli, jen pili kávu a pivo a kouřili.

Městys Brok je jen o trochu větší díra než Małkinia, takže hospody mají zavřeno. Dlouho jdeme kolem hřbitova, na němž blikají tisíce svíček, pak zas samá temná okna. Chudák Olda: „Ale mně už je to jedno,“ prohlásí smířeně, „já klidně půjdu i do ostnatejch drátů.“

Nikdy si nestěžuje. Neremcá. Následuje mě: „Když jsem jednou určil,“ vysvětluje, „že budeš vedoucím výpravy, tak ti teď nemůžu vyčítat, že se situace změnila. No tak se změnila! Možná proto se mnou Vláďa Beneš rád jezdívá na brouky: všechno nechávám na něm a snažím se vyhovovat…“

Čímž mi Olda připomněl, že skoro dvacet let vyráží s neurochirurgem Vladimírem Benešem na lovy střevlíků. Beneš je jedním z mála lidí, které by snad dokázal označit slovem „kamarád“. Dalšími jsou samozřejmě Lábus anebo Jiří Schmitzer: „Spolehliví chlapi, kteří dovedou žít svoje vlastní životy. Nemají potřebu zbytečně se starat o ten tvůj, nevyzvídají, nehodnotí tě, nespekulujou. Netahají z tebe informace, které by pak posílali dál…“

Předchozí proslov si snažím nebrat osobně, a Olda vzpomíná na cestování s Benešem: byli spolu v Africe, Bolívii, několikrát v Číně, přičemž Vladimír je skutečný znalec především střevlíků, zatímco Olda spíš pomáhá klást pasti, hrabe se v mršinách, rozkládá stan a vaří kafe.

„Jednou v noci jsme šli v Číně do prudkýho kopce, já už měl starost, kde se utáboříme, ale pak jsem objevil rovinku, kde bylo jen pár hromádek jako od krtka, takže jsem jeden ten kopeček zarovnal a postavil stan. Vláďa v noci svítívá baterií na bílý plátno, což přitahuje hmyz, ale tentokrát to přitáhlo taky zvědavý Číňany. Dvacet se jich vydrápalo za náma, a i když jsem nabídl cigarety, pořád rozčíleně štěbetali, a my za chvíli pochopili, že stanujeme na hrobě jejich dědečka. Ráno nás policajt odvezl na stanici, kde jsme krčili rameny: A jak jsme měli poznat, že to je posvátný místo? Nakonec usoudili, že jsme debilové, a pustili nás…“

Přesně podle přísloví o slepém kuřeti a zrnu Olda objevil neznámý druh střevlíka, který byl později pojmenován právě po něm: Cychrus kaiseri.

Nechal si ho vytetovat na pravé lýtko, i když…

Vlastně nenechal: „V Thajsku povídám tatérovi, vygoogluj si Cychrus kaiseri a tetuj! Za dvě hodiny bylo hotovo, ale pak přiletím domů, kde mám detailní obrázek, koukám na něj, a tady něco nehraje, na obrázku jsou tykadla dolů, a já mám tykadla nahoru! Letím za Vláďou a ten říká: Vole, tohle není Cychrus kaiseri, ale Cychrus tuberculatus, kterej žije v Severní Americe! Takže mám blbýho brouka – ale naštěstí ještě jednu volnou nohu…“

Historka dobrá, ale hlad a zima už mě štvou natolik, že zabuším na dveře jakési prázdné noclehárny. Majitel si nás prohlédne jen přes sklo a omluví se, že je zavřeno. Když ho naléhavě upozorním, že hlady nevidíme, zprvu otevírá jen rozpačitě, ale pak zavolá na maminku, ať nám připraví čtyři velké hotdogy, a z lednice vyndá pár piv.

„Každé nepohodlí nakonec bývá vykoupeno nějakou odměnou,“ žvýká spokojeně Olda: „Někdy je blahobyt, jindy nouze – to je na životě krásný. Dnešek se ti, vedoucí zájezdu, povedl. Ale teď už musíme jít bydlet, pojď. Navzdory mrazu. Navzdory větru. Oni jdou…“

Tři dny pilotem

S Oldou se mi moc nedaří mluvit o jeho hereckých rolích: „Podle mě nemám být na co hrdej,“ opakuje: „Nevybavuje se mi film, o kterým bych ti mohl nadšeně vyprávět.“

Jednou z mála výjimek je Tmavomodrý svět, kde byl letcem hrajícím amatérsky na klavír, o což ale nejde: „Jde o to, že jsme točili v Ralsku, a byla to paráda, když přiletěly spitfajry z Anglie a z nich vylezli praví piloti!“

Všechno, co se týká druhé světové války, Oldu fascinuje, někdy možná až nezdravě. „Kdysi televize Nova rozprodávala počítače, tak jsem si jeden koupil, a objevil hru, kde se dalo lítat ve válečných dvojplošnících. Nastavil jsem doma větráky, abych si připadal jako ve vzduchu, a potom tři dny a tři noci pilotoval; nedokázal jsem si dojít ani na záchod, jako malej kluk jsem jenom hrál, nějak se z toho přeseděl a nakonec skončil v nemocnici se zánětem žil…“

Podle mě je mu líto, že si nikdy nezahrál pod Milošem Formanem, na kterého nedá dopustit, protože Miloš byl nejen „senzační chlap“, ale taky člověk, který „když točil, tak ho nic jinýho nezajímalo, filmu dal maximum, a správně se vždycky ptal, jestli je všechno srozumitelné, protože film, kterýmu nerozumíš, je ti k hovnu“.

Miloš Forman měl Kaisera s Lábusem rád, zbožňoval jejich rozhlasový pořad Tlučhořovic rodinka. Taky je několikrát pozval do Ameriky a role jim dát chtěl – plánoval film o francouzském premiérovi Daladierovi, ale nakonec nesehnal peníze. „Šlo tam o to,“ vzpomíná Olda, „že se jednání o mnichovské dohodě měli účastnit i dva českoslovenští vyslanci, ale ti byli bez milosti zamčeni na záchodě a dozvěděli se až výsledek. Takže tohle měly být naše role. Celou dobu jenom na hajzlu – to by se mi líbilo.“

Tady byla zoo

Věřil jsem, že to je jen hodně živý sen: Zakrvácený Olda poletuje mezi postelí a umyvadlem a do toho zmateně kouří.

Na moment jsem přemýšlel, jestli nesleduju sebevraždu, ale ne, určitě ne. Olda mi přece ve vlaku říkal následující větu: „Člověk občas dostane chuť prdnout do sebe nějaký prášky a spát navěky, ale pak si uvědomí, že ještě nemůže, protože má povinnosti vůči druhým, těm blízkým, a zachoval by se jak sobec: Jediná možnost je otrávit nejdřív je, a až pak sebe…“

Nějak jsem ten obraz zahnal a spal až do rána, jenže když teď definitivně otevřu oči, srdce se zastaví: „Co to má bejt?“

Oldova postel je celá od krve – mně se to nezdálo!

On sám naštěstí žije: „No co,“ říká, „nediv se, jsme v Treblince…“

Za chvíli pochopím, že bere prášky na ředění krve, a když včera otevíral posledního lahváče kudlou, škrábl se na zápěstí, což úplně stačí. „Řídká krev se jen tak nezastaví, takže jsem tady opravdu pobíhal a dal si na tu ranku ručník, jenže pak jsem usnul a výsledek vidíš. Vyprat se to snad dá, ne?“

Nevím, raději bych zmizel a nikdy se do téhle ubytovny nevrátil.

„Viď? Teď už jim nikdo nevymluví, že jsme perverzáci, nebo aspoň satanisti, co si uspořádali rituál. Takže navrhuju plán: vypijeme si v jídelně rychlý tři kávičky a padáme…“ (Olda měl sice loni potíže se srdcem, ale kávy by se nevzdal: „Navíc teď už mám trubky vyčištěný.“)

Paní recepční netuší, co najde na pokoji, a tak ochotně sežene penzistu ve starém osobáku, který nás odveze těch patnáct kilometrů k vyhlazovacímu táboru.

Přejedeme řeku Západní Bug, do které se za teplých dnů chodívali esesáci koupat.

Přibývá borovicových lesů.

Náhodný cestující by nejspíš nezaznamenal, že se blíží k jakkoli zajímavému místu, ale Olda je čím dál napjatější.

Ještě pár minut – a jsme v Treblince…

Krosny složíme v malém muzeu u prázdného parkoviště a šouráme se kilometr lesem.

Na místě, kam vlaky přivezly statisíce Židů, jsou jenom symbolické pražce. „Ať je to, jak chce,“ mluví Olda spíš sám pro sebe, „tak mě nikdy nepřestane fascinovat logistika toho, jak přijíždí přeplněný vlak, a když odjede, hned je tady další – byl to neuvěřitelný stroj na smrt…“

Dojdeme na někdejší rampu, kde vlaky končily a odkud zbývalo sto metrů do plynových komor.

„Stávalo tady pěkné a zdánlivě normální nádražíčko, na kterém dokonce vyhrával orchestr, což snad mohlo některé Židy zmást, ale spíš jim bylo všechno jasné. Brutální ukrajinští strážci, kterými opovrhovali i esesáci, je puškami a biči nahnali do baráků určených ke svlékání a pak hned uličkou zvanou Himmelstrasse k plynovým komorám. Celou dobu se ozýval neskutečný řev, hlavně ženských. Zdejší bernardýn Barry byl vycvičený tak, aby se lidem zakusoval do genitálií. Jeden německý seržant si s oblibou vybíral malé děti a půlil jim hlavičky rýčem…“

Olda všechno ví, ale stejně studuje plánek: „Támhle u lesa měli Němci malou zoo, kde chovali lišky nebo páva. Byly tam záhony květin i pivní zahrádka se slunečníky – museli trochu relaxovat, jejich práce nebyla žádná sranda…“

Přeruší nás příchod padesátky mladých lidí s izraelskými vlajkami na zádech, kteří chvíli tančí a zpívají píseň o tom, že „pevně věří v příchod Mesiáše“, ale ti se potom vrátí k autobusu, zatímco my jdeme lesem ještě o dva kilometry dál, na místo vedle kamenolomu, kde stával méně známý tábor pracovní, a Olda se zjevně snaží neprošvihnout ani vteřinu z dnešního dne: „Uvědomuješ si třeba,“ říká, „že některé tyhle borovice byly svědkyně toho všeho?“

Odpovím mu jinak: „Hele, já mám pocit, že po dnešku už nikdy v ničem neuvěřím Němcům.“

Jenomže Olda mávne rukou: „Tohle není jen otázka německá, je to v každým z nás. Fakt. Kdybysme byli donuceni, děláme to samý…“

V tu chvíli mě napadne, jak je paradoxní, že většina národa zná Oldu hlavně z veselých scének o ještěrce nebo vozembouchu; a on mi asi čte myšlenky. Usměje se: „Někteří šikovní Židi nemuseli jít na smrt hned – když měli zvláštní schopnosti, byli třeba zámečníci, dostali odklad. Takže já bych asi zkusil nabídnout veselé historky z natáčení, nebo bych řekl, že umím hezky předvádět klíště…“

Mimochodem, kvůli klíštěti jednou Olda skončil na pár hodin v cele: s kolegy oslavoval premiéru v baru Divadla Na zábradlí, ve dvě ráno nezkušený barman zahlásil, že zavírá, proti čemuž Olda rázně protestoval, protože po premiérách se má pít do rána, nastal zmatek, přijely čtyři policejní vozy, a když jednotka rychlého nasazení vběhla do baru, Olda jednomu příslušníkovi skočil na záda a vyhrožoval, že mu vysaje krev, takže skončil nejprve na zemi, pak v poutech, a nakonec – bez jediné cigarety! – v cele. „Ale později při výslechu i ten mladej policajt uznal, že to měl řešit domluvou. Říkal mi: Vždyť já tu vaši starou scénku znám – jen jsem se lekl, že to je fakt přepadení…“

Ze života hmyzu

Když Olda naznačil, že zlo je v každém z nás, hned jsem si vzpomněl na jeho vyprávění o tom, kterak ho „jeden čas“ (doufejme, že v dětství) bavily mouchy, hlavně masařky.

„Když jsem nějakou chytil, tak jsem ji zavřel do vězení ze špendlíků, a podle toho, jak se tam chovala, volil další tresty. Pro některé případy jsem si sestrojil malou gilotinku, která jim precizně usekla hlavičku. Jiné jsem zastřelil: kovovou dutinku naplníš hlavičkami od sirek, pomalu ji zahříváš, a pffff, síra vylítne a moucha končí…“

Blíží se soumrak, na parkovišti nás zase nabere pan důchodce, pojedeme do nejlepšího baru na světě.

Jak zapáleně mluvil Olda o mouchách, tak teď mluví celou cestu ještě zapáleněji o včelách, které pět let choval na chalupě.

Stručně řečeno: má přehled. Vypráví mi o královně, která vyletí až kilometr vysoko následována tupými trubci. Hovoří o mladuškách, létavicích, dělnicích i strážkyních úlu, ale já si zapamatuju historku o tom, jak chtěl pracovitější včelstvo, a proto koupil drahou vyšlechtěnou královnu – dal si ji do krabičky, kterou v autě položil na místo spolujezdce, jenomže potom nabral stopaře:

– Ježišmarja! Sedl jste si na královnu!

– Cože?!

– No na královnu; ale to už máte jedno…

Rozbor ženského půvabu

„Komik je tu!“ raduje se Marie v baru Uniwersalny a hned Oldovi vnucuje vlastnoručně zapečené brambory se slaninou.

Ptá se, jaký jsme měli den, tak odpovím, že jsme byli v Treblince a poněkud mě to tam skličovalo.

Olda už několikrát naznačoval, že pro Poláky bývají zdejší vyhlazovací tábory citlivým tématem, a teď mě o tom Marie přesvědčuje: „Moji milí,“ říká, „ano, bylo to hrozné, ale copak vy nevidíte, jak se chovají dnes Židé k Palestincům? To vám nepřipadá jako problém? K tomu mlčíte?“

Chtěl bych namítnout, že srovnává nesrovnatelné, ale Olda na mě sykne, „prosim tě, nech ji“, a to už Marie přináší krabici fotek a pohlednic zachycujících veškeré rodinné události v průběhu posledního století. Po půl hodině Olda zívá, ale nechce dobrou ženu zklamat, tak vydrží ještě jednou tolik. Potom musíme na noční vlaky do Varšavy a domů: Sbohem, Marie!

Nechá bar prázdný, vyprovází nás na konec ulice, dlouho mává…

„Jako mladá holka měla podle mě šmrnc,“ nadhazuje Olda.

Tak to nevím. „Žádná dokonalá krasavice to teda nebyla.“

„Aha… Víš, podle mě dokonalost vlastně není pěkná, a u ženských už vůbec ne. Třeba taková piha, to mám rád. Anebo holky silný, prsatý – vždyť to má kouzlo… Pokud si vzpomínám, tak jsem vyložený krasavice nemíval nikdy. Spíš než nějakou opečovávanou modelku jsem vždycky radši volil holku, která má něco pěknýho, něžnýho v očích.“

Vyluzovač divných zvuků

Posledních šest let Olda žije a koncertuje s písničkářkou Dášou Vokatou.

Dáša na něj dává pozor – ta by ho tu střežila před pivem, ta by nejspíš nesouhlasila s tím, že ve vlaku kolem sebe opět vyfukujeme spoustu páry… Ale když on si vedle nás opravdu nikdo moc nesedá, spíš naopak, a to hned od první chvíle, kdy můj přítel spolucestujícím oznámil: „Budeme teď trávit nějaký čas spolu, takže já jsem Olda, těší mě,“ a pak si vyzul boty…

Zpátky k Dáše: Když jsem jednou Oldovi řekl, že mu přeju ještě aspoň jednu velkou, vážnou, krásnou filmovou roli, tak se na mě pobaveně zadíval a pravil, že by to sice bylo krásné, ale on většinou dostává nabídky na samé blbosti.

„A právě proto jsem rád,“ říká mi teď ve vlaku, „že jsem se dostal k muzice a k Dáše; na novou kolej, která mě naplňuje.“

Dáša Vokatá původně chtěla, aby během jejích koncertů recitoval básně (jí velmi drahého) nebožtíka Ivana Jirouse, ale brzy pochopila, že má tu čest s mužem milujícím a zkoušejícím veškeré dostupné nástroje, které si už brzy přenese do jejího smíchovského bytu, kde se ostatně zabydlí i on sám…

Založili duo, a Olda se tak – aniž by chtěl – dostal do prostředí hudebního undergroundu.

„Při prvních koncertech jsem měl ohromnou trému a k lidem se radši obracel zády, protože kdovíjaký muzikant nejsem. Ale pak mi to začalo být fuk, ono stačí, když se k nástroji umíš postavit: jakmile ho chytneš do ruky, jak máš, je vyhráno a každý ti uvěří, že na něj dovedeš.“

Zpočátku cítil, že ho někteří ortodoxní androši odsuzují, protože on je přece normalizační herec, ale tohle se zlomilo. Vypráví mi: „Jednou na trutnovském festivalu po nás hráli ve dvě ráno Plastici, jenže Vráťa Brabenec odpadl, tak jsem drze vlítl na jeviště, uchopil ságo, jak se správně má, když přišlo sólo, vyluzoval jsem podivné zvuky, patřičně se tvářil – a pantomima měla úspěch.“

Krátce nato kdosi Plastikům ukradl z auta nástroje, Oldův kamarád Jiří „Kába“ Kabeš přišel o milovanou violu. „No a já byl zrovna na návštěvě u Formana, tak jsem mu z Ameriky přivezl novou, identickou Yamahu – ona totiž v Evropě není k dostání. A Kába plakal štěstím…“

Dnes Olda spolu s Dášou běžně vyhrává po klubech nebo sklepích, snaží se nebýt moc falešný a celkem ho to baví: „Vlastně hodně, protože ono je to svobodný.“

Zajímá mě, co by asi tak dělal, kdyby se s Dášou nedali dohromady, a on přemýšlí: „Jednou za čas bych měl představení v Divadle Kalich, a jinak nejspíš bydlel někde venku, na chalupě. Hodně bych četl, možná se vrátil i k tomu včelaření. Hlavně už bych nikdy nechtěl být pod tlakem a závislej – na to čas příliš letí. I když… Víš, co je zvláštní? Posledních pět dnů vlastně ne; zažili jsme tolik věcí, že mám pocit, jako bychom cestovali dva týdny. No vidíš to, hezky jsme si prodloužili čas!“

Příště ÚLANBÁTAR

Někdy ve tři ráno sedíme v bohumínském bufetu a čekáme na další spoj.

Dávám si smažený sýr z mikrovlnky a Olda vypráví o Josephu Goebbelsovi, který měl „kouzlo pro ženský a moc pěkně hrál na klavír“, o Hermannu Göringovi, co „byl strašně chytrej, a kdyby nepropadl drogám, mohl z něj být dobrý vůdce“, a pochopitelně o Hitlerovi, který nad ránem pořádal „úmorné čajové sedánky, během nichž hovořil o umění a nikdo z přítomných nesměl usnout“.

Pozorně poslouchám, což Oldu těší: „Tohle téma už tě teď bude pronásledovat navždy,“ vyhrožuje, „uvidíš. Každou novou knížku o válce si půjdeš pořídit, před spaním pak nastuduješ pár dalších mrtvejch, a hned se ti zlepší nálada…“

U Kolína navrhne, abychom pokračovali přes Sibiř do Ulánbátaru; to by mu udělalo radost: „Jen si představ, kolik dalších Marií bysme potkali! Navíc ty už dneska víš, že je na mě spolehnutí; neremcám, občas sice krvavá postel, ale na to jsou tampony, a hlavně neumím žádnou řeč, což je obrovská deviza!“

Srabácky vystoupíme v Praze. Navzdory mrazu a větru a všemu kráčíme na tramvaj, kde se rozloučíme.

„Chvilku se mi bude stejskat,“ houkne ještě Olda.

„Ale jenom tak hodinku dvě, víc ne. To zase žádnej strach…“