Vadné držení těla má skoro polovina dětí. Projekt Ergonomie do škol jim pomáhá sedět zdravěji

Už tři roky jezdíte se svým projektem Ergonomie do škol po Česku. Co vás z pohledu ergonomie nejvíc zaskočilo?

Na začátku moji kolegové tipovali, že ve třídách bude retro nábytek z našich školních let. Ale to se nepotvrdilo. Ve školách, kde jsem byla, už bývá výškově nastavitelný nábytek a učitelé se opravdu snaží dětem upravit pracovní místo tak, aby bylo co nejvíc ergonomické. Problém je v tom, že lavice a židle se nastaví v září a pak zůstávají ve stejné výšce celý školní rok. Jenže děti, hlavně na prvním stupni, rychle rostou. Je důležité kontrolovat, jestli jim nábytek pořád vyhovuje, a výšku upravovat průběžně během roku.

Jaké další ergonomické neduhy ve třídách vídáte?

Dnes se ve třídách hodně mění zasedací pořádek. V září nastavíte nábytek, ale děti se co pár týdnů přesazují a stůl a židli už jim nikdo nepřenastaví. Není to totiž snadná práce na pár minut. Další nešvar je moderní trend atypicky uspořádaných lavic, které jdou často proti základním pravidlům ergonomie.

Myslíte například lavice do tvaru U ve třídách?

Ano. Nebo se tvoří takzvaná hnízda, kdy jsou lavice postavené do ostrůvků. Děti pak musí nepřirozeně natáčet hlavu, aby vůbec viděly na učitelku a na tabuli. Jednou jsem zažila, že dítě se muselo koukat přes rameno. Takové pozice jsou u malých školáků problematické i z toho důvodu, že mohou začít psát zrcadlově. Děti v takových uspořádáních často nesedí opřené o opěradlo židle, kroutí se, aby si ulevily. Nejefektivnější je klasické uspořádání lavic v řadách, všechny děti čelem k tabuli. Atypická uspořádání bych nechala na hodiny, kde spolu děti aktivně spolupracují, třeba při výtvarce nebo při skupinových projektech, kdy neprobíhá frontální výuka.

Jak má dítě vlastně správně sedět na židli?

Chodidla mají být celou plochou na zemi, kolena jsou pokrčená v pravém úhlu. Sedák židle by měl odpovídat délce stehenní kosti. Některé židle ve školách mají ale tak hluboký sed, že se dítě vůbec nemůže opřít, nedokáže pak ohnout správně kolena. Je také důležité, aby stehna nebyla nalepená na spodní straně lavice – mezi nimi má být volný prostor. I to se stává, že jsou děti v lavici doslova napasované.

Co se podle vás ve školách naopak zlepšilo?

Je tam rozhodně víc pohybu během vyučování a přestávek. Učitelé si všímají, kdy jsou děti utlumené nebo se víc vrtí, a vědí, že je v tu chvíli potřeba nechat je protáhnout. O velké přestávce se snaží děti posílat na čerstvý vzduch na školní dvůr, na chodbách běžně vídáte fotbálky a pingpongové stoly. To všechno pomáhá, tedy na prvním stupni. Na tom druhém už vítězí mobily a pasivní sezení.

Puberťákům už se do přirozeného pohybu nechce.

Většinu dne prosedí ve škole a pak následuje další sezení doma u počítače nebo s telefonem. Na jedné škole se mi dívka svěřila, že má za den rekord dvacet hodin na mobilu. Ono už osm devět hodin denně je nálož nejen pro tělo – a to řada dospívajících zvládá běžně pokořit. Ale já jim neříkám, že mají zahodit mobily, jsou generace, která s technologiemi vyrůstala. Musí si ale uvědomit, že všeho moc škodí. Když sedíte u obrazovky, měli byste každou čtvrthodinu změnit polohu, narovnat se, protáhnout záda. Po třičtvrtěhodině pak vstát, projít se, chvíli se věnovat něčemu jinému. I obyčejné vyndání prádla ze sušičky nebo nádobí z myčky je kompenzační pohyb.

A poslouchají vás, když jim tohle při přednáškách ve školách říkáte? Aby se víc hýbali, k tomu je určitě ponoukají i rodiče a učitelé.

Já s nimi mluvím dost napřímo. Ukazuji jim, jak vypadá skolióza, jaké to je, mít korzet, nebo páteř po operaci. Životní styl, který si zvolí, může mít i vážné následky. Dnes se mluví o tom, že dlouhodobé pasivní sezení je strůjcem řady civilizačních nemocí, jeho dopad je prý horší než kouření. Mozkové mrtvice a infarkty měli naši prarodiče v sedmdesáti. Nyní je běžné, že přicházejí kolem čtyřicítky a u generace, která vyrůstá s tablety a mobily od pěti let, se mohou objevit ještě dřív.

CHYBÍ POHYB PRO RADOST

Statistiky uvádějí, že vadné držení těla má v dnešní době přes čtyřicet procent dětí. Kdy by měl rodič zbystřit?

Já to mám jako profesní deformaci, pořád pozoruji děti ve svém okolí. Správné držení těla je rarita. Často vídám ploché nohy, vpadlé kotníky, odstávající lopatky. Rodičům bych poradila, ať sledují dítě, jak se hýbe. Má vypouklé břicho? Chodí asymetricky? Nešmajdá nohy dovnitř? Nehrbí se? Umí se narovnat? Má rovně hlavu? Dobré je i zkontrolovat flexibilitu těla. Na přednáškách dávám dětem za úkol předklonit se a s nataženýma nohama se dotknout prsty země. Ve třetích třídách to zvládnou dvě děti, v pátých jedno ze třídy.

Proč tomu tak je?

Právě kvůli dlouhému sezení a chybějícímu přirozenému pohybu. My jsme po škole lítali venku, lezli po stromech, hráli si na hřišti. To byl náš volný čas. Dnešní děti jdou často po škole domů koukat do tabletu. Nevědí, co je to volná zábava – běhat venku bez dohledu rodičů, kteří se o ně bojí a spoustu aktivit jim zakazují.

Zároveň ale spousta dětí od školkového věku chodí do sportovních kroužků. Pohybu by tak měly mít dost, ne?

Tady je problém, že kolem třetí či čtvrté třídy se u sportovních kroužků rozhoduje, že buď daný sport budete dělat naplno, nebo končíte. Potkávám děti, které mi říkají, že ještě loni dělaly atletiku, ale letos už ne, protože by musely trénovat pětkrát týdně. Jenže ony se věnují i jiným kroužkům nebo to rodiče logisticky nezvládají. Navíc většina klubů jede na úspěchy. Když dítě nevyniká, donutí ho skončit. Zoufale chybí sportovní kroužky, kde jde o radost z pohybu a partu, ne o dril.

A má to nějaké řešení?

Profilace ve sportech přichází v příliš brzkém věku. Děti přicházejí o pestrost i o volný čas. Dětství se jim změní na rytmus škola – trénink – víkendové závody. I proto se stává, že se začátkem puberty se jim ten sport tak zprotiví, že skončí a přestanou dělat cokoliv. Jeden profesionální hokejista mi popisoval, jak byl na výměnném pobytu ve Švédsku. Tam děti do patnácti let zakoušejí co nejvíc různorodých aktivit, aby se rozvíjely. Ne že malé hokejisty naženou pět dní v týdnu na led. Jeden trénink jsou na kolech, další lezou, pak plavou. Až když jsou všestranně pohybově rozvinutí, profilují se čistě jen na hokej. U nás jsou děti specializované odmalička a ta jednostrannost je postupně vyčerpá.

INVESTUJTE DO ROSTOUCÍHO STOLU

Když se vrátíme k ergonomii ve školách. Kde v zahraničí se na to dbá?

Vím, že ve Švédsku je ergonomický nábytek na školách standardem. Dělá se tam osvěta, ve školách se hodně dbá na pohyb. Je to běžná součást systému. Ta investice se státu totiž do budoucna vrchovatě vrátí – nebude mít generaci, která přetěžuje zdravotní systém všemi neduhy sedavého životního stylu.

Když to ale nenecháme jen na školách… Jaké správné ergonomické zázemí pro děti bychom měli mít doma?

Z mého pohledu je důležitější správná výška stolu než židle, kterou lidé často řeší nejvíc. Investovala bych rozhodně do výškově nastavitelného stolu. Pokud je totiž psací stůl moc vysoký, dítě při psaní nebo kreslení tlačí rukama do jeho hrany, ruce nejsou správně prokrvené, končí to až problémy s karpálním tunelem. U příliš nízkého stolu zase přetěžuje krční svaly, protože se neustále ke stolu sklání. Když máte ale polohovatelný stůl, stačí vám pak i obyčejná židle, když na ní správně sedíte.

Není důvodem, proč do ergonomického nábytku neinvestuje tolik rodičů, jeho vyšší cena?

Nemyslím si. Výškově nastavitelné stoly a cenově dostupný nábytek nabízí už řada firem. Jen u nejmenších dětí je potřeba hlídat, jak moc dolů stůl jde. Někdy i ta nejnižší výška je pro ty děti vysoko. A kdybych měla doporučit tu nejlepší věc na investici, byl by to polohovací stůl s náklopnou deskou. Když dítě píše na rovném stole, natahuje se ruka za pohybem, u nakloněné desky je pořád rovně. Nad rovnou deskou musíte sklánět hlavu, u náklopné zůstává rovně, tělo je v přirozenější poloze.

Bude doba, kdy v českých školách bude ergonomický nábytek běžný standard?

Za tři roky naší existence se nám už řada škol ozývá sama, museli jsme dát dohromady tým pro Moravu, abychom všem vyhověli. Ale to jsou školy, které jsou osvícené, učitelé či vedení v nich mají povědomí o ergonomii a snahu dělat ty věci pro děti správně. Pak jsou školy, kam se snažíme dlouhodobě dostat, a odmítají nás. Mají pocit, že to zvládají, nebo se bojí, že je zkritizujeme, budeme jim podsouvat letáky s nábytkem, který musí koupit. My jsme ale neziskový projekt, který je podporovaný Nadací Premedis, odborným garantem je Česká ergonomická společnost a naše poradenství je zdarma. Nikomu nic nenutíme, jen děláme osvětu a snažíme se pro každou školu vymyslet, jak by to šlo udělat lépe, a to i s tím vybavením, které mají.