Ahoj stopaři, jsi už v Malajsii? A nechtěl by sis odpočinout u nás v mrakodrapu?

Na jih země se příliš nedoporučuje jezdit, že prý tam občas dochází k útokům nebo únosům ze strany muslimských separatistů, ale tohle už jsem cestou párkrát zažil, špatné scénáře si nepřipouštím.

A v tomto případě dobře dělám – jih se mi nakonec zdá ještě přívětivější než zbytek Thajska, pokud je to vůbec možné.

Změna je přitom evidentní, dostal jsem se do většinově muslimské oblasti. Ženy najednou chodí oblékané jak někde na Arabském poloostrově, na hlavách mají dlouhé šátky, ale vyráží mi dech, jak moderně a sebevědomě se chovají. Řídí auta, berou stopaře, dokonce i ty exotické, z Čech, a chtějí si s nimi povídat. Myslím, že mají plus minus rovnocenné postavení s muži, což mi ještě zlepšuje pocit z Thajska.

Přes most dojedu na jakýsi ostrůvek kousek nad Malajsií, nedaleko města Satun. Je to vlastně rybářská vesnice, ale přeci jen s několika menšími resorty, vesměs to jsou kempy. Sem už evidentně nepřijíždějí bílí turisté, ale třeba v tom mém kempu u divoké zátoky, kde si beru stan s postelí a elektřinou za 400 korun, je jinak plno, dvacet hostů. Všichni domácí, převážně z Bangkoku. A tak mám pocit, že si Thajci pověst „nebezpečného“ jihu tak trochu pěstují a hýčkají, aby si udrželi kousek pobřeží i sami pro sebe.

Nejlepší hranice

Ráno zažiju monzunovou bouři. V 7:30 se opaluju (pardon, připaluju), sbírám škeble a skáču do vln, ale v 7:31 utíkám do stanu, protože se z ničeho nic otevřelo nebe, hodinu a půl pak nemá smysl vycházet. Pípne mi mobil: „Jestli dnes míříš do Malajsie,“ píše neznámý David Šifra, „zastav se u nás v George Townu, odpočineš si u bazénu.“