Mostar, někdejší jugoslávská ikona, je i 30 let po válce rozdělený. Ožívá ale díky pouličnímu umění

V Mostaru je dnes na dvě stě různých děl pouličního umění, hlavně nástěnných maleb neboli muralů. Vytvořili je umělci z celého světa. Povězte, proč zrovna tahle forma umění?

Mostar byl po válce plný ruin a také nacionalistických, až fašistických graffiti. Ve veřejném prostoru byl obrovský chaos – i když pravda je, že ten máme do jisté míry pořád. V každém případě město potřebovalo něco, co by ho oživilo, vneslo do něj novou dynamiku. Mě pouliční umění vždycky zajímalo, inspiroval mě třeba Banksy.

A tak jste ve městě pomáhala iniciovat street art festival. Kdy se zrodil?

Někdy kolem roku 2012. Už dlouho předtím jsme v naší komunitě chtěli něco dělat, tvořit, trávit životy smysluplněji. Začali jsme menšími věcmi na malých zdech, k velkým jsme se dostali až během let. Současně jsme všude po městě pořádali i jiné akce, taneční, hudební, divadelní… Protože i tohle všechno je součást pouličního umění, ne jen výtvarná scéna. Chtěli jsme vnést mezi lidi novou atmosféru. Od roku 2020 máme sdružení Rezon – a je to celé profesionálnější.

Festival pořádáte každý rok. Kolik maleb během jednoho ročníku vznikne?

Každý rok je jiný. V minulosti jsme jich měli za jeden festival deset, patnáct, někdy i dvacet. Ale Mostar je relativně malý a my nemůžeme pomalovat celé město. Proto letos chceme experimentovat s novými přístupy a formami, během festivalu vzniknou jen dvě nebo tři malby, ostatní umělci budou pracovat na něčem jiném.

Na to jsem se právě chtěla zeptat – jestli už se neblížíte k limitu počtu zdí, které je ve městě možné pomalovat. Jak vlastně zdi vybíráte? A co na to místní?

Když si všimneme nějaké budovy, o níž si myslíme, že by se hodila pro umělecké dílo, prostě klepeme na dveře. Protože potřebujeme povolení od lidí, kteří v tom domě bydlí. Ale stává se taky, že za námi lidé přijdou sami. S tím, že mají dům a jestli bychom k nim nechtěli přijít. I proto jsme se rozhodli vyzvat místní, aby nám aktivně posílali doporučení. A ozývají se i některé instituce. U objektů, které jsou ve vlastnictví města, pak jednáme přímo s radnicí.

A ty reakce místních?

Myslím, že většina z nich nás podporuje, což vidíme třeba i na sociálních sítích. Nebo mě lidé zastaví na ulici a řeknou: Viděli jsme, co jste tenhle rok dělali, gratulujeme! Ale samozřejmě jsou i lidé, kteří mají jiný vkus. Nebo nejsou tolik do umění. Nebo možná nechtějí kolem sebe tolik barev. Což je normální, nemůžeme mít jen pozitivní reakce. Někdy je dobré slyšet jiný názor, jsme otevřeni konstruktivní kritice.

Jak se takovýhle festival financuje?

Podporují nás například různá cizí velvyslanectví v Bosně a Hercegovině. Respektive podporují umělce ze svých zemí, aby sem přijeli. Máme taky určitou logistickou a finanční podporu od města. Někdy píšeme projekty, občas máme komerční sponzory. Pracujeme na dalších nápadech, třeba aby si lidé mohli něco koupit a tím festival podpořit. Jsme doteď prakticky dobrovolníci, každý z nás má jiné zaměstnání – a přiznávám, že je to obtížné. Festivaly a kulturní iniciativy v Bosně existují jen díky lidem, kteří mají sílu a nadšení.

Dáváte vzhledem k historii Mostaru umělcům nějaké mantinely pro jejich tvorbu?

Od začátku je pro nás důležitá co největší svoboda, i ta umělecká. Umělcům vždycky předem pošleme fotku budovy, oni udělají nákresy a my je pak schválíme. Musíme je ukázat lidem, kteří v daném domě bydlí. Nic umělcům nenařizujeme, někdy jen zmíníme, že naším cílem není pouze zabývat se vlastní minulostí. Však si to představte… kdybychom měli stovku muralů na tohle téma, opravdu by se na to nedívalo snadno.

Něco mě tu drží

Letos je to třicet let, co válka ve vaší zemi skončila. Je v Mostaru, respektive v jeho obyvatelích, pořád nějak přítomná?

Ve městě jsou pořád ruiny a opuštěné prostory, a kontext války je tak vždycky blízko. Abych byla upřímná, připomínat si něco takového je těžké. Mám pocit, že si pořád připomínáme sto let od téhle války, dvě stě od jiné, držíme se v minulosti, v traumatech… Ale ano, když se ptáte, jsme s válkou neustále spojeni. Válka je stále v myslích lidí, hlavně těch starších, kteří zažili spoustu traumat. Další věc je politika a každodenní problémy, je jich spousta – i když bomby už na nás samozřejmě dávno nepadají. Nicméně všimla jsem si, že mladí lidé už jsou mnohem otevřenější. Žijí sice v kontextu politického rozdělení země i etnických linií, podle nichž třeba chodí do škol.

Ale nepřemýšlejí tolik o minulosti. Pracuji s mladými denně – a vidím hodně perspektivy.