Pro mozek dospívajících je občas důležitá pořádná nuda, říká neurovědec

Od dětství jste trpěl Touretteovým syndromem, což je vrozená neurologická porucha, která se projevuje tiky, pohybovými či zvukovými. Ovšem diagnózu jste se dozvěděl až v dospělosti. Co všechno jí předcházelo?

Byl jsem takové dost živé dítě. Ve škole jsem vyrušoval, vykřikoval, různě jsem dokončoval věty za učitele. Jakžtakž mi to procházelo, protože jsem se dobře učil. Jednoho dne se k tomu přidalo to, že jsem začal vyluzovat zvláštní zvuky. Něco jako kejhání, které jsem ale nemohl vědomě zastavit. Nějak jsem se s tím musel naučit sžívat. A nejen já, ale také moje rodina. Většinou jsem měl tohle nutkání, když se dělo něco stresujícího anebo jsem se nudil. Dlouho nebylo jasné, co je příčinou mého chování. Nakonec rodiče sehnali špičkovou psychiatričku, která ale tenkrát – v 80. letech – Touretteův syndrom neznala. Říkala mi, že mám tikovou neurózu.

Když vám bylo třináct, dostal jste se na pozorování na psychiatrii. Jak jste to tam zvládal?

Zkoušeli mi dávat různé typy léků, ale nic moc z toho nezabíralo. Zažil jsem tam od ostatních dětí fyzickou i psychickou šikanu. Postupně vše vygradovalo v to, že jsem si začal ubližovat. Okusoval jsem si rty do krve nebo jsem se píchal do očí. Bylo to podobné jako s tím vyluzováním zvuků, které jsem nemohl nijak kontrolovat. Celá ta situace byla naprosto hrozná… Po čase lékaři souhlasili, že se tam u mě střídal vždy jeden z rodičů. Přespávali u mě v pokoji. Zhruba po roce se psychiatři dohodli s rodiči, že pro mě bude lepší vrátit se domů.

ZMĚNA CHOVÁNÍ

A co děti ve škole?

Naštěstí už se mi spolužáci neposmívali jako dřív. Učitelé jim řekli, čím jsem si prošel. Nosil jsem tmavé brýle, aby nebyly tolik vidět podlitiny pod očima. Později na gymnáziu i na vysoké už se situace zlepšila, nad mým zdravotním problémem už se nikdo moc nepozastavoval.