Ocitl jsem se na jiné planetě, dokonce snad v ráji. Jmenuje se povědomě: Thajsko

Já jel posledních sedm týdnů pořád jen po zemi, a tím jsem šoky eliminoval. Mezi východním Polskem a západním Běloruskem určitě rozdíly jsou, ale vy je skoro nepostřehnete, každou hodinu si přirozeně zvykáte na nové prostředí. Ani mezi jižní Arménií a severním Íránem se nestane nic radikálního – ano, jste v muslimské zemi, ale na to jste už adaptovaní z Kavkazu. Postupně přibývá pikantnějších jídel, ale vy máte čím dál plechovější hubu. V poušti se objeví první palmy, o dva dny později je z toho naprosto přirozeně džungle, a tak dále.

Když se ukázalo, že nemůžu z Indie pokračovat do Myanmaru, kde vládne jakási vojenská junta a pozemní hranice je zavřená, musel jsem bohužel nastoupit do letadla: z Kalkaty do Bangkoku to trvá dvě a půl hodiny.

Indii pořád miluju, ale loučil jsem se s úlevou, protože tři týdny chaosu a těch posledních pár dnů s místními byrokraty docela stačí.

Poprvé mě odletět nenechali s tím, ať si prý zamířím na onen myanmarský přechod, který je sice zavřený, to ano, ale já ho mám uvedený ve vízu. Zdrželi mě svou přepečlivostí o čtyři dny, během nichž jsem musel nechat jedno slovíčko ve vízu vyměnit za jiné. Nestálo to ani moc peněz, v přepočtu snad dvě stě korun, ale těch nervů, času a přebíhání mezi jednotlivými kalkatskými úředníky!

Napodruhé to vyšlo, i když jsem se do poslední chvíle modlil. Indové jsou přísní, i při odletu se na vás dívají jako na potenciálního škůdce, kontroly mívají přepečlivé, štvou mě tím.

Ale dobře: nakonec mám platné razítko a můžu letět. Až přistanu za svítání v Bangkoku, budu si po celý zbytek dne mnout oči, nemám-li z únavy nějaké vidiny.

Země úsměvů

V letadle se podívám, kde vlastně letiště leží: aha, na severu města. Dobře tedy, začnu stopovat na sever, stejně mě zajímá víc než plážový jih. Tam jezdí každý druhý, dokonce i já tam už byl…