Raději spát mezi tygry než mezi indickými rasisty!

Stopem po světě jezdím třicet let, a řekl bych, že je to paradoxně čím dál složitější. Dnešní doba cestování přeje, ale pouze tomu organizovanému, plánovanému; rozhodně ne nevyzpytatelnému stopu. Už jen vyplnit v Praze formuláře k potřebným vízům byla sisyfovská činnost, při níž jsem musel neustále lhát.

Kudy přesně pojedeš? Nevím.

Co navštívíš? Nevím.

Kde budeš spát? Nevím.

Jak a kde překročíš hranice? No stopem, ale to vám radši říkat nebudu. A kde přesně – to už vůbec nevím.

Součástí každého víza je tím pádem údaj o místu opuštění té které země, a v mém indickém případě je to vesnice Moreh na hranici s Myanmarem.

No jo, ale jak jsem v Kalkatě zjistil, tento přechod je už čtyři roky zavřený. Když mi to tady na myanmarském konzulátu řekli, jenom jsem pokrčil rameny, že tedy poletím do Bangkoku, nedá se nic dělat, a problematické slůvko Moreh příliš neřešil.

Samozřejmě jsem někde vzadu v mozku věděl, že z Morehu může vzniknout průšvih, nicméně ukolébaly mě předchozí zkušenosti z Ruska a Íránu. Tam mi do cesty hodil vidle Ázerbájdžán, který mě nevpustil na své území, a tak jsem oproti vízu musel zcela překopat plány, z Ruska vypadnout do Gruzie, a do Íránu přijet z Arménie. Ke cti Rusů a Íránců je třeba říct, že nahlášené jméno hraničního přechodu absolutně neřešili, mávli nad tím rukou.

Jenomže Ind je synonymem pro byrokrata. Spousta cestovatelů tuhle nejbarevnější zemi miluje, mívá ji na prvním místě, ale obvykle to trvá přesně do doby, než narazí na přepečlivého a nesmírně důležitého pana úředníka.

I já jsem tento případ.

Prohra, úplný debakl

Takže se v pátek večer srdečně rozloučím se všemi ve svém muslimském hotýlku, mávnu na náhodného motorkáře, a ten mě za zhruba sto korun odveze na poměrně luxusní letiště za městem.