Na lidi se valí trápení. Všímavost je cesta, jak z něj ven, říká psychoterapeut

Letos v březnu, konkrétně dvacátého, jsem si všimla, že se slaví mezinárodní den štěstí. Je štěstí tím, co u vás lidé hledají?

Chtějí mít kvalitnější život – a v něm i více štěstí. Záleží ale na tom, který svůj pracovní prostor otevřu. V místnosti, kde vedu terapie, je obvykle hodně trápení, na kterém pracujeme i roky. Do té sousední, které říkáme myslicvična, chodí spíš lidé, kteří mají kapacitu život dobře ustát, ale chtějí natrénovat další dovednosti, aby si zvýšili životní standard, dokázali trápení sami lépe zvládnout. Chtějí se mít veseleji a smysluplněji.

V myslicvičně učíte lidi meditaci a všímavost. Proč by se je člověk měl chtít naučit?

Všímavost dává člověku orientaci. V naší kultuře trénujeme odmala myšlení, s ním si ale v životě nevystačíme. Jsou situace, kdy nám dokáže spíš uškodit a uzavírá nás do neřešitelného kruhu.

Kdy třeba?

Třeba když nám někdo umírá. A myšlení nepomůže ani k tomu, abychom dokázali být šťastní z malých věcí. Všímavost je schopnost mysl použít jinak, pro jednoduché zaznamenávání toho, jak teď a tady vnímám přítomnost a jak ji prožívám. Je schopností nenechat se myšlením odvést od přítomnosti.

Může tedy být cestou ke kvalitnějšímu prožívání?

Je to možnost propojit se s něčím, co je běžně lidské, ale co během života dost ztratíme. Můžu brát jako samozřejmost, že za oknem svítí slunce a je krásně, anebo to na sebe nechat dopadnout. Pár lidí získá v životě Nobelovku, v životech nás ostatních se zřídkavě vyskytují „malé Nobelovky“. Proč být ale odkázán na to, že mám radost až někde na konci? To by byl dost suchopárný život.

Kdy jste sám nejvšímavější?

Daří se mi, že už mi to moc nemyslí a spíš se musím přepínat do přemýšlení. Vytvořil jsem z toho svůj modus vivendi a trávím tak většinu života. Jsem jednoduchý a to mi dělá štěstí (úsměv). Je rozdíl, když se spolu bavíme a když si pak sednu s lidmi k meditaci a svět ještě víc zjednoduším. Když odpovídám na otázky, musím přemýšlet, ale ne moc. Spíš jsem všímavý k tomu, co se mezi námi odehrává a co mi to nese na jazyk, než že bych o tom dalekosáhle přemýšlel.

Absolvoval jste mnišský kurz na Šrí Lance. Jak ovlivnil vaše profesní směřování?

Zkušenost se nedá shrnout do pár vět. Hlavně mi dala vědění, že ke štěstí není potřeba nic venku. Jako mnich jsem měl z jednoho prostěradla sukni, z druhého plášť. Dále taštičku s léky a doklady a pak už jen misku na jídlo, které jsem dostal jako almužnu během pochůzky nebo v klášteře. Víc nebylo potřeba – a dal se žít šťastný život. Už jako malé dítě jsem silně vnímal téma smrti a hledal způsob, jak se s ním vypořádat. Co se životem, když konec dřív nebo později přijde a vůbec to neovlivním? Nakonec mi s tím pomohla právě všímavost.

Jsou tamní prožitky přenositelné k nám?

Musím vydělávat peníze, abych měl co jíst (úsměv). Kus toho, jak jsem žil jako mnich, si tady ale mohu zachovat. Například program řízených meditací nevydělává, je to můj dar lidem, stejně jako jsem ho v Asii jako mnich dával výměnou za dar jídla. Máme jinou kulturu a úplně se to přenést nedá, ale žít šťastně, jednoduše a vytvářet si prostor pro svobodu, lze i tady.

Trápení jako trampolína

Pojmy jako sebepéče a meditace se ve veřejném prostoru objevují často. Je to móda, nebo vzhledem k životnímu stylu už takřka nutnost?

Určitě v tom je kus módní vlny. Jsme relativně dobří v péči o tělo, nikdo se například nediví, že používáme několik druhů zubních kartáčků, ale v péči o mysl pokulháváme. Učit se starat o svou mysl přitom v současnosti vnímám právě i jako nutnost. Život se nám mění pod rukama, jsme zahlceni informacemi, vzrůstá nejistota ve světě, vznikají nové tlaky a stav duševního zdraví dospívajících je tématem v celé západní kultuře. Potřebujeme psychické svaly, abychom nepropadali ať už panice, nebo fanatismu, nabízejícímu jednoduchá řešení.