Rozšlápl jsem boha Šivu: To se snad může stát každému!

Do Kalkaty jsem jel v chladícím náklaďáčku plném zmrzliny se čtyřiadvacetiletým Dipankarem. Jak jsem si celou Indii stěžoval na pomalé cesty, tak to se tady na východě země změnilo. Napojil jsem se na novou dálnicí Dillí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Kalkata, kde jezdí osobáky běžně devadesátkou a třeba my průměrně krásných šedesát; pokrok, to už by šlo.

Najednou se okolní svět opět zaplnil vodními buvoly. Není jich tolik jako v jižním Pákistánu, ani tak ztepilých, budících obdiv, ale přesto jich vidíme spoustu. I tady jsou známkou prestiže: „My máme doma tři,“ říká Dipankar hrdě. Ptám se, jaký má plat a kolik stojí mladý buvol. „Já beru dvacet tisíc rupií (5700 korun) a buvol stojí nejméně padesát tisíc, spíš víc…“

Občas si takhle povídáme, i když většinou za jízdy koukáme z otevřeného okna (já) a na kriketový televizní přenos v mobilu (řidič).

Dipankar sice hovoří bengálsky, ale když je silný signál, tak to nevadí, překládá nám umělá inteligence. Pokládám své tři tradiční otázky, z nichž jedna zní takto: Co ti poslední dobou přináší do života největší štěstí?

Bez přemýšlení říká: „Šťastný se snažím být pořád, protože jedině tak může být lidské tělo, mysl a rozum v pořádku. Ale když můžu někomu pomoci tak, jako teď tobě, jsem ještě šťastnější. Moc ti za tu možnost děkuju.“

Turista se nenudí

V Indii se cestuje snadno nejen díky povaze místních, ale taky z toho důvodu, že jsou v ulicích měst tisíce rikšů a skútrařů, kteří vás za deset nebo dvacet korun přemístí, kam chcete. Vy obvykle chcete do toho nejhezčího centra, a tam je v každém třetím domě hotýlek, průměrná cena bývá 200 až 400 korun. Ty levnější jsou jen s větrákem a bez sprchy, polévá se kyblíkem, dražší mívají klimatizaci – stačí si vybrat.
Ráno si zadám do mapy adresu myanmarského konzulátu (my té zemi vždycky říkali Barma, ale časy se mění, i z Kalkaty je dnes vlastně Kolkata) a začal město křižovat pěšky.

Není tak silně duchovní a promodlená jako třeba Váránasí, ale zase to je něco jiného, taky zajímavého. Kalkata bývala hlavním městem Britské Indie, Britové tu postavili spoustu krásných, vysokých, ještě počátkem dvacátého století moderních budov. Člověk si připadá jako v Londýně před sto lety, i když od té doby se tu skoro všechno jenom rozpadá. A mezi budovami rostou palmy, to je taky rozdíl oproti Londýnu…

Celý den přemýšlím, jak to tu před tím dejme tomu stoletím muselo být úžasné, ale ono vlastně pořád je. Ulice znamená trh. Tady jsme blízko oceánu, tak vedle klasického ovoce a zeleniny, kozího masa nebo drůbeže přibyly nově i ryby. Na vše samozřejmě sedají mouchy, všechno je trochu zaprášené, ale tak to na trzích vypadalo odpradávna: cestování na dálný východ je takovým výletem ve stroji času směrem k našim předkům.

Občas sedí na chodníku kluk s cvičenou opicí, pod nohama mi běhají veverky, když mám možnost, čutnu si s bosými výrostky na volnějším plácku fotbálek, prostě turista se nenudí.

Na myanmarském konzulátu zjistím, že se tam z Indie po zemi už čtyři roky jezdit nesmí: „Vízum bychom vám prodali, ale nejdřív chceme vidět letenku.“

Aha, tak nic. Upřímně jsem to trochu očekával, poddávám se osudu. Je dost možné, že by Myanmar pro mě byl větším peklem než Pákistán, protože tam aktuálně vládne vojenská junta.

Ale přece nebudu nešťastný, chci mít zdravé tělo i mysl. Vymyslím to nějak jinak.

Ostré lokty před bohyní

Pak zadám do mapy nějaký vyhlášený zdejší chrám, dalších sedm kilometrů, celkem jich dnes ujdu nejmíň dvacet, ale to je dobře –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ poctivý chodec toho pozná a pochopí nejvíc.