Stopař mezi mrtvolami. Cestou do Ósaky jsem se stal expertem na indické pohřby

Řeka Ganga je svatá, je to bohyně a obzvlášť tady – v jednom z nejstarších trvale obydlených měst na světě.

Ganga už tu není zrovna čistá, plavou v ní mimo jiné lidské kosti, ale stejně smývá hříchy, což ví přinejmenším každý hinduista.

Smrt ve Váránasí a následné spálení těla na břehu řeky je požehnáním, protože ve chvíli, kdy popel definitivně spláchne Ganga, dosáhne člověk „mokši“, vysvobození a věčného klidu. Už se nenarodí. Nebude zase dokolečka prožívat to naše pozemské utrpení, nebo přinejmenším pinožení, prostě ve Váránasí by chtěl zemřít každý, kromě mě.

Já bych přece jen rád dojel do Ósaky.

Ale zdržím se tu, to zase jo, Váránasí je jedním z nejpozoruhodnějších míst na téhle planetě.

Pozor na makaka

Přijel jsem až pozdě v noci, protože po Indii se stopuje pomalu; jednoznačně nejpomaleji ze všech dosavadních zemí.

Důvodů je několik a vesměs objektivních. Například je to země, kde skoro všude někdo bydlí. Už od východního Polska jsem si navykl, že řidiči cestují alespoň padesát kilometrů, protože mezi městy jsou dlouhé úseky polí, bažin, lesů, stepí, hor nebo pouští.

Zvlášť v jihovýchodním Íránu a Pákistánu jsem zažil dlouhé hodiny, kdy byly kolem silnice jen hory kamení a písku, občas velbloud, jinak nic.

To se pak v Indii naprosto změnilo. Vždy mě mile překvapí, když pět kilometrů nevidím moc lidí ani domů, stalo se to myslím zhruba třikrát – a to jsem vjel i do Himálaje!

Rychlé auto tu nemá smysl, protože po silnici polehávají krávy, zmateně skotačí kozy, semtam přebíhají psi i opice. Makakové, nemám je moc rád. Středoevropana to svádí, aby je zkoušel fotit, a oni dělají hnusné výpady. Prudce se vrhnou kupředu, mně leknutím vypadne mobil z ruky a makak se nejspíš chechtá, ale jistě to nevím, protože než telefon zvednu, ukazuje mi už svůj chorobně rudý zadek.

Taky po silnici často chodí náboženská procesí, skupinky mužů kráčejících desítky kilometrů se sochami nějakých svých bohů – tady jich jsou stovky, těžko se v nich vyznat. Poutníci bubnují, hrají na podivné trubky, zpívají a brzdí provoz.

Ve větších městech pak připočítejme tisíce motorek, stovky rikš a doplňme fakt, že polovina aut, která mi v Indii zatím zastavila, byla nákladních a předpotopních. Šedesátka pro ně bývá maximem, při větší rychlosti by se rozpadla. Zato jsou nádherně vyzdobená, uvnitř to obvykle vypadá jak v menším chrámu.

Nutno ovšem podotknout, že v Pákistánu byly náklaďáky ještě barevnější, tam to je vrchol naivistické lidové tvořivosti, čirá krása. Nicméně ty jsem poznal jen zvenku, protože Pákistán jsem projel zcela kuriózním způsobem.

U džinistů vůbec nic

Chtěl jsem jen říct, že se po Indii cestuje pomalu a že žádný kamioňák neumí anglicky ani slovo. Mně to samozřejmě nemůže vadit, taky nejsem kdovíjaký lingvista, ale trochu to, přece jenom, překvapuje. Řidiči osobáků totiž anglicky obvykle hovoří slušně. Anglicky je napsaných spousta cedulí, angličtina zní běžně i z médií…

… a kamioňák neumí říct ani: „My name is Rami Koshor.“

Tudíž mě občas zavezou do míst, kam jsem nechtěl, ale to mi moc nevadí, beru to jako příležitost.

Třeba tam objevím něco pěkného.

Nebo taky ne.

Člověk nakonec vždycky píše a vypráví o zajímavých věcech, ukazuje pěkné fotky, tak se vytratí všechno to, co bylo mezi. A toho „mezi“ bývá spousta, já nevím: tady ve Váránasí jsem si třeba vyrazil na dlouhý špacír do džinistického chrámu, očekávaje, že si tam vychrtlí naháči budou zametat chodníček ve směru své chůze, aby náhodou nešlápli na mravence, a ono tam vlastně nic zajímavého nebylo.

Opic spousta, ale to už mi fakt nepřipadá zajímavé. 

Jeden džinista oprašoval černou sochu mimozemsky vypadající bytosti s hady kolem hlavy, ale měl jenom pásku přes pusu, aby náhodou nespolkl nějakou mušku. Druhý mi vnucoval čaj „za pouhých deset rupií, pane“. Netuším, oč mu šlo, čaj za deset rupií se tady prodává před každým domem a nikdo ho nikomu nenutí.

Nakonec jsem si v tom džinistickém chrámu vyfotil jen pár hákových křížů, které jsou v Indii sice zobrazovány často, ale u džinistů byly mnohokrát na každé stěně, a odešel jsem do háje (myslím zpátky k řece) s tím, že nemám pořádnou fotku ani historku – to se stává často.

A vidíte, nakonec z toho historka do článku je. Historka o tom, jak se člověk kvůli historkám občas nadře.

Bydlení přímo u ghátu

Ten můj poslední kamioňák, který se opravdu jmenoval Rami Koshor, sice nezabloudil, ale pro změnu se nám kupříkladu stalo, že když jednou zastavily dopravu na silnici závory, tak jsme půl hodiny čekali, ale žádný vlak neprojel.