Fenomén

Hlučná samota filmového diváka. Sedět v plném sále je už skoro unikát

4. května 2025

Blíží se sezona letních filmových festivalů, na kterých má člověk možnost vidět často díla, která se do distribuce ani nedostala nebo jí jen rychle proletěla a slehla se po nich zem. Také ale narazí na filmy, které by v běžném kinoprovozu vůbec neobstály buď pro svou intelektuální, či formální náročnost, anebo naopak pro až snobskou zavinutost a tvůrčí sebestřednost. Bájné Bio Ráj pro všechny se stalo zřejmě nenávratnou minulostí.

Ano, narážím na název filmu Giuseppeho Tornatoreho z roku 1988, který byl u nás uveden v roce 1994 a zobrazil nostalgicky možná zlatý věk kinematografie v poválečných letech. A troufám si tvrdit, že ten svým způsobem pokračoval i v letech padesátých a šedesátých, kdy kina i po nástupu televize zůstávala místem těch nejsilnějších a nejkomplexnějších vizuálních zážitků. Bylo to spojeno nejen s fascinací postavami z plátna přesahujícími lidské rozměry, ale také se sugescí společného prožívání, v němž se ztrácely sociální a mentální rozdíly diváků.

Přečtěte si také

Jaro filmu

Sám jsem takové okamžiky zažíval jako kluk ještě v šedesátých letech v tehdejších strašnických kinech Mír a Vesna. Zejména to druhé mělo svůj vesnický ráz, vedle plátna stála obrovská kamna, kterými se v zimě sál vytápěl a u nichž často přešlapoval příslušník Veřejné bezpečnosti, dohlížející na kázeň periferijních výrostků. Lístek stál tři až šest korun, prodávalo se eskymo a polárka a představení neměla daleko k těm sicilským v Biu Ráj, kdy celé hlediště doslova žilo příběhem a stávalo se skoro jeho součástí.