Normalizace na umělecký způsob. Tichý hlas úžasu přehlušuje diktát tržní strategie

Pozoruji, jak se umělecká scéna od někdejší „havlovské“ doby se svými vyhraněnými individualitami, které nesly za svou individualitu plnou (až osudovou) odpovědnost, dopracovala v mnohém k faktické kolektivizaci postojů a k alibistické zploštělosti tvůrčího projevu s ní spojené.

Osvícenou toleranci dnes střídá omezenecká asertivita, duchovní hloubku ideologizovaná povrchnost, slovy stěží popsatelnou autenticitu střídá přebujelá frázovitost. Tichý hlas úžasu je přehlušován diktátem tržní strategie, humor a nadhled jsou převálcovávány pragmatickou prvoplánovostí.

Toto ovšem není jevem ryze českým, podobnou tendenci najdeme i v mezinárodním měřítku. Ale v českých poměrech je vývoj ve výtvarném umění směrem k nevyřčené „neonormalizaci“ obzvlášť čitelný – a obzvlášť nabitý historickými konotacemi. Jsem proto stále vděčnější, že jsem odchovancem devadesátých let, kdy umělec byl ještě svobodnou bytostí, a ne aktivistickým poslem, kdy kurátor byl svobodným myslitelem, a ne vykonavatelem „desatera“ ideových pokynů.

Ve světle všeho zmíněného dnes zní zakládající heslo Umělecké besedy z roku 1863 „V umění volnost“ jako aktuální bojová výzva.