Časosběrný seriál

Čtyři roky s Vaškem. O dětech, kterým pomáháme pozdě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo vůbec

Barbora Postránecká

4. května 2025

Reportér 05/25 · Číslo 129

25 minut

Vašek na táboře. Stal se tu součástí party a našel si kamarády.
foto: Tomáš Binter

4 Fotogalerie k článku

Vaškovi je už šestnáct. Jeho příběh začal magazín Reportér sledovat před čtyřmi lety, tehdy měl Vašek nálepku kluka s poruchou autistického spektra, žil s babičkou a dědou – a nastupoval do nové školy. Za tu dobu se jeho život mohl ubírat různými směry, třeba k lepšímu. Ale to se nestalo. Vašek zůstává jedním z dětí, kterým český systém neumí (nebo nechce) pomoct. Narodil se do nepříznivých podmínek a i přes snahu a určitý potenciál se z nich ne a ne vymanit.

Jak je babičce? ptá se Vašek do telefonu.

Je konec února, Vašek pobývá nedaleko Plzně, ve městě Stod. Odvezli ho sem před pár dny, když šla jeho babička na kontrolu do nemocnice, ale už si ji tam nechali. Záhy nato ji přivedli do umělého spánku. Vašek si dělá starosti, už by zas chtěl být doma.

Týden nato babička umírá, selhalo jí srdce.

Vašek žil u prarodičů odmala. Jeho máma se o něj nedokázala postarat, táta měl jinou rodinu. Děda umřel předloni.

Ve Stodu funguje ZDVOP neboli Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Sem jdou děti maximálně na půl roku, když nemohou být doma, a během té doby se řeší, co dál – zda se najdou příbuzní, pěstouni, adoptivní rodiče, nebo se bude hledat dětský domov.

Tady je teď Vašek. Zůstal sám.

Ale vlastně ne tak docela.

Přečtěte si první díl časosběrné reportáže o Vaškovi

Obavy

Magazín Reportér začal Vaška sledovat v září 2021. Záměrem bylo dokumentovat inkluzi v reálném čase: Vašek tehdy nastoupil na druhý stupeň, do šesté třídy na základní škole ve středočeském Komárově, obci asi hodinu autem od Prahy. Na první stupeň ho babička Jana vozila do třicet kilometrů vzdáleného Berouna, kam chodil do logopedické základky (bývalé zvláštní školy).