Pohádka

Pecky avokáda ze skla. Ty jediné dokázala v té peci, kterou si nechala postavit, utavit.  Vyráběla fialové, zelené, průhledné – ty měla nejraději. Nosila je všude s sebou, zkoušela, jak se jí s nimi žije, jak se skrz ně dívá na svět. Vypadal ještě rozmazanější. 

I ona se rozmazávala. Brzy bude průhledná. Neviditelná. Ztracená. S kapsami plnými skleněných pecek.  Chřestila jimi. Nic lepšího ji nenapadalo. A přitom toho chtěla tolik dokázat. 

Vždycky se o sebe dokázala postarat. Vždycky vyráběla, prodávala. Náušnice, prsteny. Ale spokojená s tím nebyla. Chtěla vytesat vzkaz. Cítila ho v sobě, ale neuměl mluvit. Ještě neměl tvar. A tak hledala. 

Proto se rozešla s Petrem, těžko se mu to vysvětlovalo. Potřebovala, aby jí nepřekážel. Nerušil. Nechtěla pěkný vztah. Chtěla sebe a sklo. Tvořit, nalézat. Jenže se rozmazávala. 

Válka začala na Ukrajině, ale ta úzkost se valila celou Evropou. Stejně jako vlaky plné lidí a Lucie nemohla dělat nic jiného než každý den chodit na nádraží. Nepomáhala. Zírala. Dělala, že tam není, stávala se rozmazanější a průhlednější. 

Brzy začala být pomoc organizovanější a Lucie se styděla ještě víc. Mohla se stát jedním článkem v řetězci dobra, ale nedokázala se pohnout, nedokázala otevřít pusu, nedokázala se nabídnout. Ale nedokázala tam nechodit. Přiložila k oku skleněnku avokáda a dívala se. Právě skrz ni ji poprvé spatřila. Holku, co ji prokoukla.

„Nevíte o nějakém ubytování?“ přistoupila k ní nekompromisně.

Jako by se probudila ze zimního spánku. Holka se jmenovala Oksana a ani ona toho moc nenamluvila. Lucie ji ubytovala v kumbálu za aťasem. Dostala k dispozici záchod i koupelnu. Prachy si od ní nevzala, ale dokumenty ano, zaplatí jí vláda. To se hodí. Za dobrý skutek. Na tvorbu. Třeba konečně.

„Můžu ti tu uklízet,“ nabídla se holka.

„Fajn.“