Hlasy geniálních herců i Pat a Mat. Na který televizní večerníček nikdy nezapomenete?

Anketa mi pomohla propadnout se „králičí dírou“ dětských vzpomínek. Osudový večerníček? V dětství se mi moc nelíbila stylizovaná výtvarná estetika Zdeňka Smetany v Rákosníčkovi nebo Křemílku a Vochomůrkovi. Toužila jsem po líbivých disneyovkách, které ale nebyly na obrazovkách Československé televize k vidění. Takže asi nejvíc jsem milovala hraný večerníček – Krkonošské pohádky. Krakonoš překračující kopce, z nichž stoupá pára, mě fascinoval a ideologické poselství zesměšňující německy mluvící šlechtu mi tehdy ještě nedocházelo.

Co mi při vzpomínce na večerníčky vstoupí do hlavy jako první? Zavřu oči a první, co naskočí, je kupodivu hlas. Chrapláček Křemílka? To je přece Bohdalka. Z lesa Řáholce střílí žaludy Karel Höger a s medvědy se u Kolína potkal nezaměnitelný Rudolf Deyl. A vílu Amálku nebalí Emanuel, ale spíš Vlastimil Brodský. Z kouzelného sluchátka slyším Petra Nárožného a štěkat Fíka Josefem Dvořákem. Zkrátka moje večerníčky, to jsou především geniální herci, bez jejichž dikce si ty animované postavičky neumím představit a kteří skrz kdysi dětskou navždy zasáhli i mou stárnoucí duši.

Vždycky jsem byl dost večerníčkovej. V dětství asi nic neobvyklého. Je pro mě tudíž těžké jmenovat jeden nejzásadnější. Kdybych si ale měl poctivě přiznat, který mě nejvíce ovlivnil, došel bych nejspíš k tomu, že to byl Pat a Mat. Vlastně se celý dospělý život snažím z tohoto vlivu vymanit! Zatím bohužel marně. Příznačné je, že jako dítě jsem tenhle seriál tolik nemiloval. Prostě mi vadilo, že se jim nic nedaří. Teď už se na to dokážu dívat s menší úzkostí a nejednou se i zasměju. Často víceméně sám sobě.

Večerníček byl předěl mezi dnem a nocí, odděloval čas pro děti a čas pro dospělé, kdy se v televizi odehrávaly tajné a ukrutně zajímavě věci, na které jsme se my děti nesměly dívat. Taková večerní liturgie, náhražka klekání a večerní modlitby u postele. Byl to pořad výhradně pro nás, kolem kterého se plánoval život rodiny: nepřicházelo v úvahu, abychom neviděli Večerníčka, ať už bylo úkolů, kolik chtělo. Byl to čas nás dětí, který nám nikdo nesměl vzít. Miloval jsem všechny, nejvíc Křemílka a Vochomůrku.

Potkali se u Kolína byl můj nejoblíbenější večerníček ne proto, že by to byla idylická pohádka před spaním, ale proto, že jsem vášnivě doufala ve spravedlnost. S každým novým dílem jsem čekala, kdy dostane ten větší, vychcanější medvěd přes pracky a menší si v klidu užije svoje bonbony. Na skutečný Večerníček plynule navazovaly moje sny plné pomsty, takže dnes už si nevzpomenu, jestli dostal ten velkej opravdu přes hlavu kladivem, nebo jsem mu to jenom moc přála. V mé verzi se to jmenovalo Pojďte, pane, budeme se prát.