Šedesátiny Večerníčka. Soudruzi řešili Rumcajsův klobouk a chtěli seriál o Gagarinovi

Historie Večerníčku se začala psát v sobotu 2. ledna 1965 přesně v 18.45. Toho dne mohly děti na obrazovkách sledovat pohádku nazvanou Kluk a kometa. Autorkou námětu byla Olga Hejná, scénář napsala Anna Jurásková a hudbu Ladislav Simon. Pojednává o večerním setkání chlapce Petra s rozpustilou kometou, která se rozhodne pořídit si nový účes. Přitom je stále nespokojená, vybíravá a posléze Petra rozpláče. Poté, co zasáhnou požárník a příslušník VB (dnes by to byli samozřejmě hasič a městský strážník), se kometa i Petr opět usmíří. 

Pohádku vyprávěla Štěpánka Haničincová, hlas kometě propůjčila Jiřina Bohdalová. Šlo o kombinaci živého herce a černého divadla v podání loutkoherecké skupiny Československé televize (ČST). Režii měl Ludvík Ráža.

Večerníček byl už druhým pokusem ČST nabídnout divákům pohádku na dobrou noc. Ta měla v programovém schématu vytvořit předěl určující v televizním dni čas, kdy se mohly dívat děti, a dobu, která byla vyhrazena pro dospělé diváky. Jestli děti opravdu šly spát, nebylo podstatné, televize Večerníčkem stanovila konec odpoledne a začátek „dospěláckého“ večera. 

Touto myšlenkou se televize inspirovala v zahraničí, ale i doma. Krátké pohádky před spaním se v té době vysílaly v Polsku pod názvem Wieczorynka, v Německé demokratické republice a v Západním Berlíně (na obou místech jako Sandmännchen) či v Maďarsku (Esti mese). Domácím inspiračním zdrojem byl pořad Hajaja, který Československý rozhlas na stanici Praha zařazoval už od roku 1961.

Legendární znělka

V roce 1964 začala ČST o nedělích vysílat cyklus krátkých pohádek Stříbrné zrcátko. K výrobě většiny z nich sloužilo malé improvizované studio s jedním stolem a židlí. Vypravěč vyprávěl příběh, kamera přitom snímala statické obrázky. Stříbrné zrcátko vymyslel surrealistický básník a malíř Milan Nápravník, který se podílel na mnoha pořadech určených dětem a po srpnu 1968 emigroval do Německa.