Tono Stano: Pokud člověk není sám sebou, není co fotit

Hezčí dárek k pětašedesátým narozeninám jste asi nemohl dostat.

Nejsem slavící typ. Jestli něco považuji za dar, je to tahle galerie v Městské knihovně. Najednou mám pocit, jako kdybych celý život fotil pro tento prostor. Zdejší čistá architektura, ta kombinace velkých sálů a kójí, ten duch místa, kde už se toho tolik událo, celé je to perfektní. Kdybych dostal podobnou nabídku třeba z Rudolfina, asi bych do toho nešel, s jeho interiérem by se mé věci nejspíš míjely. 

Míjely? 

Člověk nikdy neví. Výstava je vždycky napínavé dobrodružství a určité riziko. Nic si nelze dopředu vyzkoušet. Přijdete, pověsíte obrazy a okamžitě vidíte, co je výstavní síň ochotna přivinout na svá prsa. Až když vidíte celek, dojde vám, zda to celé dohromady dává smysl. A tady jsem doma.

Když už jsme u toho smyslu. Asi každý zná vaši fotografii Smysl z roku 1992, hádě, ženu či kaligrafii na černém pozadí. Snímek dostal do širokého povědomí Paul Verhoeven, který ho použil jako plakát ke svému filmu Showgirls. Vznikl Smysl pro filmový účel?

Kdepak. Úplně původně mě William Ewing, který pro britské vydavatelství Thames and Hudson chystal knihu o historii snímání lidského těla, požádal o výběr fotografií. Smysl byl mezi nimi a v mutaci pro americký trh se probojoval na titul. Snímek po publikování okamžitě upoutal pozornost, kdekdo jej začal používat, a to legálně i nelegálně. Hollywood si ode mě o dva roky později odkoupil práva na nápad, na kompozici snímku, dosadil do něj herečku a použil jej jako filmový plakát. 

Vracíte se k té fotce rád?

Pro mě to je hlavně důkaz toho, jak dokáže zafungovat minimalistická zkratka. Vezměte si, že devadesát procent snímku pokrývá černá plocha, kterou naruší jenom subtilní linka ženského těla. Otevírá fantazii a inspiruje vlastní výklad, proto si myslím, že ten snímek sklidil takový úspěch. 

Pamatujete si ještě na okamžik, kdy vás váš nejslavnější záběr napadl?

Stává se mi, že ke mně během rutinní činnosti v ateliéru přicházejí útržkovité myšlenky a kompozice. Zjeví se mi před očima. Moje podvědomí zapracuje a vytvoří projekci fotky v mé hlavě. 

Co v tu chvíli děláte?

Sednu si, popadnu papír a udělám si skicu. Snažím se nápad za každou cenu zachytit a pak hledám způsob, jak dát fotografii konečný tvar.

Jako listí 

Na současné výstavě jsou snímky zachycující de facto celý váš tvůrčí osud, od střední školy až po současnost. Když se na ně podíváte, pomáhají vám rekonstruovat váš životní příběh? Vzpomenete si, za jakých okolností vznikaly?

Ano. Tak třeba snímek dívky, která na nás hledí zpod vodní hladiny. Rozjeli jsme se s modelkou na řeku Otavu, kde jsme hodlali pořídit snímek. Ukázalo se, že jsem si vysnil obtížnou věc, neboť voda se kalila a modelka nebyla pod hladinou vidět. Museli jsme stoupat pořád dál proti proudu k pramenům, kde už byla voda čirá, ale zároveň tak ledová, že jsem chtěl focení vzdát. Nicméně moje Múza ukázala velký charakter a vlezla do vody. Kdykoli se na tu fotku podívám, soucítím s ní a vidím tu sílu jejího rozhodnutí.