Pro úřady byla mrtvá, ale jejího tatínka to nezachránilo. Zemřel, když jí bylo šest

Vlasta se narodila na podzim 1938 jako druhé dítě manželů Kolofových (starší sestra však zemřela v kojeneckém věku). Rodina bydlela v Březnici u Příbrami ve starém lihovaru, který dnes už nestojí. Tatínek pracoval na velkostatku hraběte Pálffyho jako mistr ve strojní zámečnické dílně. Působil též jako člen dobrovolných hasičů – byl zástupcem velitele župní jednoty Podbrdska. Po vypuknutí války se s dalšími hasiči a sokoly zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa.

„V září 1944 jsem nastoupila do první třídy. Měli jsme v Březnici velkou novou školu, tu ale zabral Hitlerjugend, takže jsme se učili po hospodách,“ zavzpomínala paní Vlasta, dnes Forejtová, pro žáky Waldorfské školy Příbram. „Když ty zfanatizované německé děti pochodovaly po městě, museli jsme stát v pozoru a vzdávat jim hold, nesměli jsme se ani hnout.“

Dva týdny po Vlastině nástupu do školy jejího otce zatklo gestapo. „Přišli dva chlapi, pamatuju si jejich kožené kabáty a klobouky. Tatínkovu tvář si bohužel vybavit nedokážu,“ vypráví dcera, která tatínka už nikdy neviděla. Stanislava Kolofu odvezli do věznice v Klatovech, kde ho opakovaně a krutě vyslýchali. Březnický odbojář, zatčený na udání svého kolegy, ale nikoho nevyzradil.

Manželka za ním mohla přijet jednou za dva týdny, ale nešlo o návštěvu. „Jeden den předala ve věznici kufr s čistým prádlem a v hotelu musela počkat do dalšího dne, kdy si směla vyzvednout tátovo špinavé oblečení,“ vzpomíná dcera. V listopadu dostala paní Kolofová úřední vyrozumění, že má do Klatov přijet na první povolené setkání a vzít s sebou Vlastu. „Odbojáři ale maminku varovali, že cílem gestapa je tatínka tímto způsobem psychicky zlomit. Že když mě uvidí, bude se chtít zachránit a promluví.“

Paní Kolofová dceru ukryla u známých, později ji s pomocí ředitele březnické záložny dostala na infekční oddělení do Příbrami, kam se gestapo kvůli možné nákaze bálo přijít. „V nemocnici jsem zůstala do února 1945, kdy tady zemřel na spálu chlapec. Doktor Kadeřábek vystavil úmrtní list na moje jméno, poté mě maminka tajně přivezla domů. Pro úřady jsem byla mrtvá,“ vypráví Vlasta.

Když gestapo dostalo zprávu, že dcera Stanislava Kolofy už není naživu, ukončilo jeho výslechy a převezlo jej do terezínské Malé pevnosti, která od roku 1940 sloužila jako věznice pro odpůrce říšského režimu. „V papírech měl značku XYZ, což znamenalo: návrat nežádoucí,“ přibližuje Vlasta. Její otec zemřel na zápal plic a další následky mučení 5. května 1945, pět dnů po Hitlerově smrti. Nacisté mezitím tábor opustili, propukla totiž epidemie tyfu a čeští lékaři právě organizovali pomoc…

Potkávali jsme ho

Jakmile dosáhla v padesátých letech plnoletosti, vstoupila Vlasta do komunistické strany. „Přišlo mi to jako přirozené pokračování otcova politického působení,“ říká k tomu. Po skončení střední školy si podala přihlášku na matematicko-fyzikální fakultu do Prahy, ale posléze ji stáhla. Vdala se za vojáka z povolání Josefa Forejta, narodili se jim dva synové.