Hlášky si dopředu nechystám. Je to absolutní jiskra a dada, říká komentátor Robert Záruba

Když jsme se sešli v kavárně u Strossmayerova náměstí, zkušený komentátor zavzpomínal: „Kousek odsud, v Parkhotelu, jsem dělal své první interview. Bylo to ještě za totáče, ze zámoří přijel trojnásobný držitel Stanley Cupu Jaroslav Pouzar. Byl ochotný, ale k rozhovoru trochu skeptický. Nakonec měl pravdu. I když nebyl emigrant a v cizině hrál legálně, redaktor v Mladém světě mi řekl, že tohle nemůže vyjít.“

Tomu věřím, železná opona musela být neprodyšná i ve světě hokeje. Patrik Eliáš mi kdysi vyprávěl – a mě to šokovalo –, že do šestnácti let neměl vůbec tušení o existenci kanadsko-americké NHL.

Ta izolace byla značná. Vzpomínám si, že ještě když Pittsburgh Penguins v roce 1990 draftovali z pátého místa Jaromíra Jágra, ptal se Roberta Holíka, co draft vlastně znamená.

Kdy ty jsi poprvé viděl NHL, nejlepší hokejovou ligu světa?

Hned po revoluci, v roce 1990, u nás začal vysílat program OK3. Byla to podivuhodná stanice, pronajala si jedno patro ve „vejškovce“ na Kavčích horách. Vládl tam technik génius Čenda Zábranský, takový silnější chlap v brejličkách. Televize tehdy koupila práva na kdeco a on tam přehazoval kazety počínaje erotickými pořady Tutti Frutti přes americké filmy až po baseball. V rámci dohody s redakcí sportu nám za symbolickou částku podstoupil kazety s NHL, NBA, MLB, NFL a z golfu. Posílali je se zpožděním cca dvou dnů a my k nim namluvili komentář. Nikdo neřešil, že to není živě, prostě se to šouplo někam do programu a pro lidi to bylo zjevení.

Vůbec nechápu, jak jsi byl v době před internetem schopen identifikovat hráče z ligy, kterou jsi nikdy předtím neviděl.

Já si pouštěl do sluchátka originální komentář. S tím sháněním informací mám dobrou historku. Někdy v roce 1990 jsem byl na demonstraci za zkrácení vojenské služby a potkal tam dva Amíky. Jen tak mimochodem jsem se zmínil, že jdu večer na hokej na Spartu, a oni vykulili oči: U vás se hraje hokej? Protáhl jsem je do haly jako skauty z NHL a oni mě na oplátku pozvali na večeři a začali mi přes oceán posílat časopis Hockey News, můj první masivní informační zdroj. Každopádně, to tehdejší komentování pro OK3 patřilo k mým prvním komentátorským zkušenostem – a taky jsem přitom zjistil, jak se v kolébce hokeje dělá televizní přenos. Dělali to dost jinak než my.

V jakém smyslu?

Úplně jiný vesmír. A to se týkalo všeho: studia, oblečení komentátorů, střihové skladby přenosů až po komentář, který byl veden naprosto jinak, než tu bylo zvykem.

V čem byl rozdíl?

Tady se komentovalo co nejméně. V podstatě se jenom vyslovovala jména hráčů, prakticky se nepoužívala slovesa ve větách. Emoce byla něco nepřípustného. Mnozí si jistě vzpomenou, že vlastně celý hokejový přenos vypadal úplně jinak. Hlasatelka oznámila, že zápas Československo–Finsko komentují Luděk Brábník a Oskar Mana, a začal zápas. Žádné studio, o přestávce se pustil Večerníček. Americká praxe byla úplně jiná a já se ji pokoušel napodobit.

Myslíš si, že by ses stal hokejovým komentátorem, kdyby nepřišla sametová revoluce?

Jsem skoro přesvědčený, že nikoli. Já v Československé televizi začal jako elév v roce 1984 a za těch pět let do Listopadu se v redakci nehnulo skoro nic. Neměnní byli komentátoři i čekatelé za nimi, kterých bylo mnoho. Neměl bych šanci. Taky proto, že bych nikdy nevstoupil do strany. Blížil jsem se k tomu pozvolna, třeba tím, že po nástupu do televize jsem měl na starosti externisty – skupinu, která natáčela skoro všechno do zpravodajství. A já se začal nasazovat místo nich na hokejové reportáže, jezdil po celé republice a učil se základy řemesla.

OSTRÝ ZAČÁTEK

Jak si tě televize chystala do přímého přenosu? Nechala tě komentovat do zdi?

Kupodivu ne. Šel jsem hned naostro. Byl to prvoligový zápas Poprad–Zlín na podzim 1991, chtěli si mě vyzkoušet, protože se mnou začali počítat pro olympiádu v Albertville. Vlítnul jsem do toho po hlavě, hned jsem to zkoušel po kanadsku. Začal jsem víc mluvit, dramatizovat děj, dokonce jsme se jako první s Petrem Vichnarem pokusili o dělený komentář, předávali jsme si slovo po dvou třech minutách. Hned to bylo živější a zábavnější. Samozřejmě jsme narazili na odpor, vazba na úsporný, chladný komentář tu byla u diváků i starších kolegů velmi silná a někteří můj způsob komentování na hranici rozhlasového přenosu reklamují dodnes. Zažil jsem ovšem vtipnou historku s fotbalovým komentátorem Vítem Holubcem. Potkali jsme se vždycky tak jednou za pět let a tenhle televizní matador, tehdy už v důchodu, vždycky říkal: „Dobrý, sleduju tě, ale uber, moc mluvíš.“ A když jsme se viděli naposled, řekl mi: „Pořád moc mluvíš, moc emocí, ale já už na tu obrazovku moc nevidím, tak to tak nech.“