Bratři Šimon a Matouš se vracejí domů. Hvězdní houslisté přijedou na Pražské jaro

Když čtu vaše životopisy, tak mám pocit, že jste nikdy nepoznali neúspěch… 

Šimon: Ty si tam člověk nepíše. 

Matouš: O mně třeba víte, že jsem se dostal do Chicago Symphony Orchestra, ale to zdaleka nebyly jediné zkoušky, které jsem tehdy dělal. Do nějakého orchestru jsem potřeboval, už proto, abych dostal zelenou kartu, a spousta těch konkurzů nevyšla: New York, Boston, Seattle… Jsme jako sportovci, které občas zastihne horší forma, ale jediné podstatné je rychle se z toho dostat. Nějaké dílčí neúspěchy jako hudebník zažívám každý den, ale jak říkám svým studentům: „Nemůžete předpokládat, že každý den namalujete Monu Lisu.“ A je to tak úplně v pořádku.

Co vaše neúspěchy, Šimone?

Š: Tak například ve čtvrtém ročníku na The Juilliard School of Music jsem se jednou knockoutoval sám. Hlásil jsem se na magistra na tři školy: znovu na Juilliard, na Manhattan a do Los Angeles. Tehdy na Juilliardu spouštěli nové stipendium, které hradilo úplně všechno, a někdy v únoru mi moje profesorka řekla, že ho určitě dostanu. Zkoušky byly v březnu, přijali mě, ale stipendium jsem nedostal, a tak nebylo finančně reálné, abych na Juilliardu pokračoval. V mezidobí mi volal profesor z Los Angeles, jestli chci jít k nim, že mi podobně velkorysé stipendium dají, ale já řekl, že ještě nevím, a dali mě jen na waitlist. Nakonec jsem slušné stipendium dostal na Manhattanu, ale stejně se ukázalo, že v New Yorku nemám šanci dlouho přežít, pokud bych měl jen studovat. Proto jsem se stejně jako brácha hlásil do orchestrů, do tří najednou.

Kam kromě Chicaga?

Š: New York a Detroit. A třeba u Detroitu jsem si řekl, že tam poletím až brzy ráno toho dne, kdy je první kolo, abych ušetřil za noc v hotelu: úžasný plán! Letěl jsem ve čtyři a na zkoušky přišel v devět úplně zničený; pokazil jsem je a mohl letět domů. Načež nás v New Yorku vyhodili z konkurzu všechny, ale vzpomínám, že jsem pak večer telefonoval s tátou a říkal mu: „Teď mě čeká finále v Chicagu a odtamtud se vrátím se smlouvou.“

Vy jste to tušil?

Š: Spíš mě nakoply předchozí neúspěchy, z nichž za Detroit mohla má blbost a New York nikdo nepochopil. Teď byl čas zahrát.

Není to pozoruhodná náhoda, že vás do Chicaga nakonec vzali oba? 

Š: Procentuální šance, že se dostaneme do stejného orchestru, byla téměř nulová. Nicméně zajímavost: už ve třicátých letech hráli v Chicagu na housle tři čeští bratři.

Každý úplně jiný 

Stýská se vám občas po rodném Náchodsku, nebo už jste přece jen spíš Američané? 

M: Nesu v sobě obraz starý nejmíň dvacet let. Za našeho dětství se náchodský region rozvíjel, někteří sedláci jezdili do krámu na koňských povozech. Teď žiju v Americe, v jiné realitě, ale i Náchodsko se posunuje – není už jako za nás. Přijíždím obvykle jen jednou ročně na Vánoce, když mi v orchestru vyjde volno, a dnešní Česko znám, ale zároveň neznám. Nemá moc smysl, aby se mi stýskalo.

Š: Přesně tak, ale z Náchodska nebo Broumovska mi chybí aspoň kousek přírody, vždyť od nás byly jen čtvrt hodiny třeba Adršpašské skály. A v Chicagu je člověk na pusté planině, obklopený stovkami kilometrů kukuřičných polí. Jako děti jsme chodívali na houby, to je tady nemožné – do lesa bych dojel za tři hodiny.