Nobelova cena je to nejhorší, co se mi mohlo stát, říká spisovatelka

Máte nějakou silnou vzpomínku z dětství, která se vám stále vrací?

Mám plno takových vzpomínek – narodila jsem se za války, takže si dost přesně pamatuji třeba bombardování v Normandii. Například.

A co poválečné období se všemi jeho problémy? Nahlížíte jej dnes spíš shovívavě, nebo jste „rozhněvaná“ jako zamlada?

Ale já přece vůbec nejsem rozhněvaná! Myslím, že celkově jsem měla šťastné dětství. Pouze od doby dospívání jsem byla určitým způsobem – rozervaná… A tato rozervanost je stále mou součástí. Prožila jsem dětství ve skromných poměrech, v prostředí, které nemělo žádnou kulturu, ale které bylo velmi láskyplné. Studovala jsem, což bylo v té době docela výjimečné, pokud jste tedy pocházela z dělnické třídy – tehdy to znamenalo určitým způsobem „odsuzovat“ prostředí, ze kterého jste vzešla. Tomuto společenskému postupu se u nás říká „třídní přeběhlictví“. Ale ne – žádný hněv vůči svému původu necítím.

Vaši rodiče měli v dělnické čtvrti obchod s potravinami, v němž jste jako dítě trávila spoustu času. Začal se váš výjimečný pozorovací talent formovat právě tam?

Myslím, že ano. Měla jsem trochu jiné dětství než ostatní děti, vůbec nebylo osamělé, naopak, byla jsem odmalička „uprostřed světa“, i se všemi jeho různorodostmi a především materiálními obtížemi, které jsem si uvědomovala. Lidé, kteří chodili k nám do krámu, byli většinou dělníci a měli finanční problémy. Hodně mě to ovlivnilo i při psaní.

Rozdíly přetrvávají

Vaše krédo z mládí znělo: „Budu psát, abych pomstila své plémě.“ Co bylo to plémě?

To je jednoduché – právě moje společenská třída. Bylo tu „něco“, co jsem nemohla slovy vyjádřit tak, jak bych si bývala přála. Do té pomsty jsem tehdy hodlala zahrnout všechny lidi, kteří tu kdy byli přede mnou – praprarodiče, celou tu vrstvu, ze které pocházím. Byli to chudí lidé, kteří nechodili do školy, mluvili jen nářečím své oblasti, nikdy neměli diplomy ani peníze.