Šilhám, mám vykroucenou hlavu, chodím mezi hořícími mrtvolami. Jsem šťastný

Navíc mám úplně vykroucený krk, protože jsem na stopu býval zvyklý, že mě občas auto mine, ale zastaví o kousek dál a zatroubí, ať běžím a nasednu. Problém je, že v Indii troubí každý a pořád, někdy to je pro člověka mého typu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ který je vlastně pořád na silnici –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nesnesitelné.

Chápu, že troubení má svůj význam. V nepřehledné dopravě s mnoha předpotopními náklaďáky, kličkujícími motorkami a rikšami je to znamení, že tu jsem a rád bych cestu přežil, ale přesto bych jim to lehounce zreguloval. Trubte trochu míň. A tišeji. Pak bude Indie dokonalá…

Nebo nebude, to přeháním.

Indie sice na fotkách dokonale vypadá, protože je barevná ve všech smyslech toho slova, ale samotné přesouvání se stopem bývá často úmorné. Při pohledu na mapu to asi vypadá, že mám na sever od sebe Himálaj, což je pravda, tak sto kilometrů, ale hory už vůbec nevidím. Posouvám se rovinou. Tady, kolem města Váránasí, velmi úrodnou, to je jak v Polabí. Teď v dubnu se sklízí pšenice, a pak se pole vypalují, aby se rychle mohla sázet třeba rýže. Takže vidím občas pole a ohně, ale mnohem častěji jedu nekonečným městem, které se jen různě jmenuje. Indie je skoro všude zabydlená lidmi, pročež se tu nestopuje dvakrát nejlíp. Města jsou zacpaná, jede se krokem, a většina mých řidičů mívá namířeno jenom o kus dál, pár desítek kilometrů. To není jak někde v jižním Iránu, kde víte, že bude následovat stovka kilometrů pouštních hor, kde se nedá zastavit.

Když jsem se v neděli blížil k Váránasí, hned dva řidiči náklaďáků po sobě nakonec hindsky (plus rukama a nohama) naznačili, že by uvítali nějaké peníze.

Já jim popravdě vysvětlil, že jsem na mizině a mám tak na tři čaje, což byla pravda. V Indii se snad nikde nedá platit kartou a mezinárodní bankomaty bývají jen ve větších městech, tak jsem si plánoval vybrat zas ve Váránasí.

Oba řidiči mi nakonec podali ruku, že teda nic nechtějí. Jsem pro ně nepochopitelný úkaz. Člověk ze Západu, který zjevně „nemá ani na autobus“, a navíc je dost špinavý: „Toho necháme být.“

Ano, vypadám už jako Ind.

Chodím tři týdny v jedněch kalhotách a měsíc v jedněch sandálech, jiné boty nemám.

Řekl bych, že to je obrovská výhoda.

Ať žije krosna

Tím, že už vypadám jako jeden z nich, nebudím velkou zvědavost ani pozornost. Při stopování ještě jo, ale k tomu stačí, že zvednu ruku a na ní palec, protože tohle tady nikdo jiný nedělá. V Asii „stopuje“ spousta místních, ale jednoduše tak, že stojí u krajnice a trpělivě čekají na šoféra, kterému zaplatí bankovkou nízké hodnoty.

A já mám navíc krosnu, to je obrovská zbraň! Vynález krosny zjevně Asiaty neohromil, ponechali ho cizincům. Například ženy tady v Indii dávají občas přednost tomu, že nosí velký pytel na hlavě, což je možná výhodnější, ale nevím v čem a zkoušet to už nebudu…

Chtěl jsem jet do Rišikéše, slavného duchovně-hipísáckého města na břehu Gangy, ale řidič mi řekl, že jede kousíček jinam, do Haridváru. Zeptal jsem se umělé inteligence, co si o tom myslí, a ona odpověděla, že jsou obě ta města nádherná, jen Haridvár je přeci jen víc duchovní a Rišikéš víc turistický, tak jsem neváhal: „Jedu s tebou,“ změnil jsem plán, jako zhruba obden.

A myslím, že jsem nemohl udělat lepší rozhodnutí, Haridvár mě zcela okouzlil. Dostal se na první místo žebříčku všech letos navštívených měst – překonal západoindický Amritsar i íránský Šíráz.

Dokonce jsem přemýšlel, jestli to není nejlepší město navštívené za celý můj život, ale nevím. Vždycky vede Praha a Jeruzalém. Prahu nic neohrozí, a ten Jeruzalém…

… ten je krásně promodlený, ale hlavně historicky; člověk se prochází dějinami, Biblí. Obvykle s houfy turistů.

Zato Haridvár je promodlený teď, a turistu jsem neviděl jediného. Tak nevím, ještě jsem to nerozlouskl. Navíc jsem netušil, že mě o dva dny později podobně ohromí Váránasí. Ale tam je Ganga už špinavá a plavou v ní kusy lidských těl, zato v Haridváru jsem se smočil hned. Voda má barvu mých očí, takovou zelenošedou, a osmnáct stupňů. Ve Váránasí dvacet. To asi kvůli těm vatrám na břehu, v nichž se dvacet čtyři hodin denně škvaří mrtvoly.

V obou městech musíte občas odvrátit zrak, abyste se nezbláznili ze všech těch vjemů a zážitků, potkáváte lidi jako z pohádky. Různé askety, svaté muže, ženy koupající se v Sárí, mrzáky, do toho samozřejmě psy, opice, krávy a kozy. Všechno se tu hezky demokraticky promíchalo, ze všech stran zní modlitba…

V Haridváru jsem se přidal k procesí, které jelo do jedné jeskyně za město. V průvodu byli zběsilí bubeníci, ještě zběsilejší pubertální tanečníci, ale hlavně nádherně vyzdobený koňský kočár, v němž seděl starý svatý muž v oranžovém rouchu. Jeho blízcí druhové ho ovívali koňskými žíněmi a nad hlavou mu drželi baldachýn.

Svatý muž žehnal všem kolem, zastavil u každého chrámu, vždy se pomodlil, rozdával mimo jiné bonbony. Jeden jsem si vzal, ale na mě byl moc slaný.

Nakonec jsme došli do té jeskyně, kde bylo jak v sauně. Svatý muž omyl nejprve sochu nějakého svého gurua, který tam kdysi navázal přímé spojení s bohem, načež svlékl roucho a omyl i sám sebe.

Vůbec nechápu, že mě z té jeskyně nevyhodil. Třeba měl pocit, že tam nějak patřím. Ti Indové si se mnou asi skutečně nevědí rady.

Půlnoc na pohřebišti

A totéž o dva dny později tady ve Váránasí.