Šilhám, mám vykroucenou hlavu, chodím mezi hořícími mrtvolami. Jsem šťastný

Navíc mám úplně vykroucený krk, protože jsem na stopu býval zvyklý, že mě občas auto mine, ale zastaví o kousek dál a zatroubí, ať běžím a nasednu. Problém je, že v Indii troubí každý a pořád, někdy to je pro člověka mého typu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ který je vlastně pořád na silnici –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nesnesitelné.

Chápu, že troubení má svůj význam. V nepřehledné dopravě s mnoha předpotopními náklaďáky, kličkujícími motorkami a rikšami je to znamení, že tu jsem a rád bych cestu přežil, ale přesto bych jim to lehounce zreguloval. Trubte trochu míň. A tišeji. Pak bude u Indie dokonalá…

Nebo nebude, to přeháním.

Indie sice na fotkách dokonale vypadá, protože je barevná ve všech smyslech toho slova, ale samotné přesouvání se stopem bývá často úmorné. Při pohledu na mapu to asi vypadá, že mám na sever od sebe Himálaj, což je pravda, tak sto kilometrů, ale hory už vůbec nevidím. Posouvám se rovinou. Tady, kolem města Váránasí, velmi úrodnou, to je jak v Polabí. Teď v dubnu se sklízí pšenice, a pak se pole vypalují, aby se rychle mohla sázet třeba rýže. Takže vidím občas pole a ohně, ale mnohem častěji jedu nekonečným městem, které se jen různě jmenuje. Indie je skoro všude zabydlená lidmi, pročež se tu nestopuje dvakrát nejlíp. Města jsou zacpaná, jede se krokem, a většina mých řidičů mívá namířeno jenom o kus dál, pár desítek kilometrů. To není jak někde v jižním Iránu, kde víte, že bude následovat stovka kilometrů pouštních hor, kde se nedá zastavit.

Když jsem se v neděli blížil k Váránasí, hned dva řidiči náklaďáků po sobě nakonec hindsky (plus rukama a nohama) naznačili, že by uvítali nějaké peníze.

Já jim popravdě vysvětlil, že jsem na mizině a mám tak na tři čaje, což byla pravda. V Indii se snad nikde nedá platit kartou a mezinárodní bankomaty bývají jen ve větších městech, tak jsem si plánoval vybrat zas ve Váránasí.

Oba řidiči mi nakonec podali ruku, že teda nic nechtějí. Jsem pro ně nepochopitelný úkaz. Člověk ze Západu, který zjevně „nemá ani na autobus“, a navíc je dost špinavý: „Toho necháme být.“

Ano, vypadám už jako Ind.

Chodím tři týdny v jedněch kalhotách a měsíc v jedněch sandálech, jiné boty nemám.

Řekl bych, že to je obrovská výhoda.

Ať žije krosna

Tím, že už vypadám jako jeden z nich, nebudím velkou zvědavost ani pozornost. Při stopování ještě jo, ale k tomu stačí, že zvednu ruku a na ní palec, protože tohle tady nikdo jiný nedělá. V Asii „stopuje“ spousta místních, ale jednoduše tak, že stojí u krajnice a trpělivě čekají na šoféra, kterému zaplatí bankovkou nízké hodnoty.