Hospic není jen místo s pachutí smrti, zažíváme i radostné chvíle. Třeba svatby, říká lékařka

Lze být propuštěn z péče hospice? Děje se to někdy?

Devětadevadesát procent lidí od nás neodchází. Zbývající procento nejsou žádná zázračná vyléčení, nýbrž případy, kdy byl stav člověka zhoršený přechodně, poskytováním dobré ošetřovatelské a zdravotnické péče se zlepšil, a daný pacient tak může být, byť na omezenou dobu, propuštěn domů nebo do sociálního zařízení. Někdy se rodina rozhodne, že bude o svého blízkého pečovat doma, přestože se informace o omezené době života původně zalekla.

Většina umírajících si přeje zemřít doma. Setkáváte se i s opakem?

Odhadem jeden z pěti lidí si to nepřeje. Osamocení lidé nebo ti, kteří své blízké nechtějí obtěžovat. Představa, že se bude jejich stav zhoršovat a oni se stanou závislými na druhých, ztratí důstojnost a právo o sobě rozhodovat, je pro ně nepřijatelná. A to hlavně pro muže. Avšak i některé pacientky si těžko představují, že by jim pomáhal s hygienou někdo blízký.

Máte pro žadatele dostatek míst?

Stabilně máme převis deseti až patnácti žádostí, nemocnice nás někdy – nebála bych se říct – bombardují. Je pro ně velká úleva, když převezmeme do péče pacienta, kterého nelze nikam přemístit ani propustit domů. Lidí, kteří se do péče lůžkového hospice dostanou nebo jež rodina třeba s pomocí mobilního hospice dochová doma, je bohužel stále méně než těch, kteří umírají v nemocnici.

Očima, ušima, rukama

Jak náročný pro vás byl přechod z akutní medicíny k té paliativní?

Celou mojí kariérou se péče o nevyléčitelně nemocné prolíná. Dodnes si živě vybavuji pocit, kdy jako mladá lékařka, čerstvě zaměstnaná na plicním oddělení, stojím v pokoji tváří v tvář asi pětačtyřicetiletému muži, který umírá na rakovinu plic. Zjevně trpěl a byl osamocený. Nechápala jsem, že můžeme udělat jen tak strašně málo, a cítila jsem, že na naší péči něco není dobře.