Hospic není jen místo s pachutí smrti, zažíváme i radostné chvíle. Třeba svatby, říká lékařka

Lze být propuštěn z péče hospice? Děje se to někdy?

Devětadevadesát procent lidí od nás neodchází. Zbývající procento nejsou žádná zázračná vyléčení, nýbrž případy, kdy byl stav člověka zhoršený přechodně, poskytováním dobré ošetřovatelské a zdravotnické péče se zlepšil, a daný pacient tak může být, byť na omezenou dobu, propuštěn domů nebo do sociálního zařízení. Někdy se rodina rozhodne, že bude o svého blízkého pečovat doma, přestože se informace o omezené době života původně zalekla.

Většina umírajících si přeje zemřít doma. Setkáváte se i s opakem?

Odhadem jeden z pěti lidí si to nepřeje. Osamocení lidé nebo ti, kteří své blízké nechtějí obtěžovat. Představa, že se bude jejich stav zhoršovat a oni se stanou závislými na druhých, ztratí důstojnost a právo o sobě rozhodovat, je pro ně nepřijatelná. A to hlavně pro muže. Avšak i některé pacientky si těžko představují, že by jim pomáhal s hygienou někdo blízký.

Máte pro žadatele dostatek míst?

Stabilně máme převis deseti až patnácti žádostí, nemocnice nás někdy – nebála bych se říct – bombardují. Je pro ně velká úleva, když převezmeme do péče pacienta, kterého nelze nikam přemístit ani propustit domů. Lidí, kteří se do péče lůžkového hospice dostanou nebo jež rodina třeba s pomocí mobilního hospice dochová doma, je bohužel stále méně než těch, kteří umírají v nemocnici.

Očima, ušima, rukama

Jak náročný pro vás byl přechod z akutní medicíny k té paliativní?

Celou mojí kariérou se péče o nevyléčitelně nemocné prolíná. Dodnes si živě vybavuji pocit, kdy jako mladá lékařka, čerstvě zaměstnaná na plicním oddělení, stojím v pokoji tváří v tvář asi pětačtyřicetiletému muži, který umírá na rakovinu plic. Zjevně trpěl a byl osamocený. Nechápala jsem, že můžeme udělat jen tak strašně málo, a cítila jsem, že na naší péči něco není dobře.

Kdy jste zjistila, že lze udělat víc?

S prvními poznatky o paliativní péči se vrátila po sametové revoluci kolegyně z Anglie. Díky jejímu nadšení jsme myšlenku začali rozvíjet u nás na plicním oddělení a v hlavě mi od té doby zůstala. V podstatě každý den jsem se setkávala s pacientem, který se může dostat do situace, kdy mu aktivní onkologická léčba už nepomůže a budu ji muset ukončit. Ale co pak? Má potíže, omezený čas života, ale pořád máme prostředky, jak mu život zkvalitnit a jak zařídit, aby se cítil dobře.

Označila byste se za jednu z průkopnic paliativní péče u nás?

Po boku mnoha jejích průkopníků v Česku jsem v oboru odvedla velký kus práce. V první fázi jsme trochu „prudili“ a provokovali kolegy, kteří paliativu považovali za něco, co do medicíny nepatří. Později se však prosadila jako obor stejně vážený jako třeba kardiologie či chirurgie. Někteří lékaři dřív vnímali jako profesní selhání pacientovi říct, že už mu neumí nabídnout léčbu, která jej vyléčí. Paliatři tyto „špatné“ zprávy umějí srozumitelně a empaticky sdělit a s pomocí ostatních členů týmu naplánovat budoucnost pacienta. Hovoří i s rodinami a tím lékařům zaměřeným na akutní medicínu výrazně uleví.

Jak se paliativní péče v Česku od té doby změnila?

Dávno není jen o podávání morfinu a držení za ruku. Aktivně vymýšlíme způsoby a hledáme cesty, jak člověku ulevit. Pro lékaře v lůžkovém hospici, jako jsem já, je výhodou i nevýhodou současně, že si musí „pomoci očima, ušima a rukama“. V hospici kromě ultrazvuku a EKG nepoužíváme vyšetřovací přístroje, neodebíráme krev, neposíláme ji na vyšetření. Snažíme se pacienty co nejméně zatěžovat. Na základě dlouholetých zkušeností odvozuji ze symptomů a vyšetření na lůžku. Návratem k většímu pozorování člověka a odklonem od přístupu, kdy lékař zadá řadu vyšetření a čeká, jestli z přístroje „něco vypadne“, je tato medicína specifická a úžasná.

Paliativní týmy jsou dnes i v nemocnicích, že?

Ano, ve velkých nemocnicích je paliativní tým běžně k dispozici kterémukoli oddělení. Sestává z lékaře, psychologa, sociálního pracovníka a zdravotní sestry. Tam jsou někteří lékaři už i mírně invazivní, a pokud to celkový stav nemocného dovolí, tak například léky proti bolesti podávají skrze kanylu zavedenou do prostoru míchy, díky čemuž působí jen v místě bolesti a netlumí celého člověka. Pacient je bdělý a může mít ještě pěkný život.

Paliativní péči učíte mediky. Zaskočil vás někdy student nějakou otázkou?

Asi nejčastěji se ptají, jak to vůbec můžu dělat. (smích) Studenti šestého ročníku k nám chodí na praxi a zpravidla odcházejí příjemně překvapení, že prostředí hospice nenese pachuť smrti a že nejsme žádné pohřebiště. Že existuje individuální lidský přístup, který bere ohled na to, jaký člověk je, jakou má životní historii, co si nese v sobě. A který umožňuje, aby se člověk třeba i s něčím či někým smířil. Rádi vidí, že se s nevyléčitelně nemocnými dá komunikovat úplně jinak, pozitivně.

Co odpovídáte, když se někdo ptá, jak svoji práci můžete dělat?

Odpovídám, že je to pořád medicína a dává mi smysl. Existují v ní i světlé a radostné momenty. Pořádali jsme tu už třeba několik svateb. Obvykle v situaci, kdy spolu lidé dlouho žijí na hromádce a chtějí svůj život dát před odchodem z tohoto světa takzvaně do pořádku. Často jsme svědky, že se rozhádaní členové rodin tváří v tvář nepříznivé situaci dokážou smířit a odpustit si. Velmi mě nabíjí i poděkování – když pozůstalí naši péči chválí a oceňují.

Čtyři roky jste jezdila i s mobilním hospicem. Čím vás to obohatilo?

O poznání, jak odvážní a stateční jsou členové rodiny, kteří se rozhodnou vážně nemocného příbuzného dochovat doma. O jak intenzivní čtyřiadvacetihodinovou péči jde, si v tu chvíli často plně neuvědomují. Jako tým mobilního hospice se s rodinou na počátku sejdeme a zaúkolujeme často více jejích členů, aby se péče rozložila. Někdo zařídí půjčení polohovací postele, další denní pomoc pečovatelské služby, dovoz léků, pomůcek a podobně. Díky naší opoře zvládnou ledacos.

Dotýká se vás víc, když umírá někdo mladší?

Ano, vždy za tím vidím své podobně staré děti. Ani po letech se s tím nedokážu srovnat – a nejsem sama. Když přijmeme mladého člověka, většina personálu je nastavená tak, že by se rozkrájela. Velmi citlivé je, když u nás umírá žena, kterou chodí navštěvovat její malé děti. Je těžké to vidět, nedá se na to připravit a málokdo je takový, že by si to k sobě nepouštěl. Když dotyčný opravdu odchází, všichni to velmi těžce snášíme a bolí to. Ale udělali jsme, co jsme mohli, a musíme jít dál.

I malá naděje je uklidňující

Co pro vás znamená, když se řekne smrt?

Pozůstalým říkám: Nechme si naději, že něco dál existuje a pokračuje i po smrti. Když například dcera pláče, že maminka odejde, říkám jí: Neplačte, vždyť půlku svých genů jste dostala od maminky. Zůstala ve vás a máte ji pořád u sebe. Je svým způsobem nevýhoda brát smrt pragmaticky a racionálně jako konec všeho, protože to děsí. Zůstává-li malá naděje, je to příjemné a uklidňující.

Cvičíte jógu, cvičební podložku máte i v kanceláři. Čerpáte k tématu smrti z buddhismu či z jógového učení?

Nevěnuji se józe filozoficky, mám ji vyloženě jako formu cvičení. Ale jedno jsem se díky ní naučila, a sice to, že by člověk měl mít každý den alespoň chvilku pro sebe a měl by se umět oprostit od svých trápení, starostí, životních křivd a snažit se hledat pozitiva.

Prošla jste za pět let v hospici krizí?

Každý lékař pracující s těmito pacienty krizí dřív nebo později projde. Pokud ji překlene, je v péči o tyto lidi posílen. Pokud to nezvládne a odejde, je to v pořádku a neznamená to, že je slaboch. Své těžké období jsem překlenula díky tomu, že jsem se každé ráno po probuzení ptala sama sebe, co pro sebe dnes udělám pěkného. Šla jsem přírodou pěšky do práce, na lekci jógy nebo jsem si koupila drobnost. Radost hledám v maličkostech, třeba v tom, že je jaro a všechno rozkvétá. Po příchodu do práce pak mám najednou pocit, že věci kolem nejsou tak tíživé.

Máte i supervize? Jak vše dokážete zpracovat?

Ne často. Pro pečující (o nevyléčitelně nemocné) je sice povinná, ale mě příliš neoslovuje. Nejsem typ, který by se potřeboval vypovídat cizímu člověku. Potřebuji se vypovídat tomu, kdo je mi blízký a ke komu mám důvěru. Manžel je také lékař, a tak si prožitky někdy nosím k večeři. Nejlepší je ale popovídat si o jednotlivých případech a zkušenostech, které se k nim vážou, přímo s kolegy.

Jaké neobvyklé tužby jste pacientům ve spolupráci s provozovateli specializovaných „sanitek přání“ v minulosti dokázali splnit?

Asi nejneobvyklejší přání bylo podívat se do jaderné elektrárny Dukovany. Pacienta zajímalo, jak funguje, a tak mu během domluvené návštěvy vše ukázali. Další si přál zachytat si ještě ryby a projet se parníkem po pálavských jezerech, a tak pracovníci sanitky přání umluvili paroplavební společnost, přestože už byl podzim a lodě zazimované, aby mu projížďku umožnili. Pacient se setkal s kamarády v Pavlově jeden krásný říjnový den, chytali ryby, dovezl si víno ze sklípku. Jedné paní jsme zařídili vánoční návštěvu tatínka v domově seniorů. Byla šťastná, že se mohli rozloučit.

Umožnili jste pacientovi i cestu do ciziny?

Zatím ne, ale uměli bychom to zařídit. Jedna naše pacientka dlouho pracovala jako servírka v Chorvatsku, měla tam partu kamarádů a přála si ještě se tam zajet podívat. Bohužel tato slečna umírala na rakovinu a už jsme to nestihli.