Z okouzlení jsem se stal sikhem, a potom pro svou novou víru krvácel
22. dubna 2025

Z okouzlení jsem se stal sikhem, a potom pro svou novou víru krvácel
22. dubna 2025
Z okouzlení jsem se stal sikhem, a potom pro svou novou víru krvácel
foto: Tomáš Poláček, pomocí telefonu Samsung Galaxy S25 Ultra
Celý Pákistán byl jedna velká komedie, další potenciální díl do řady o „četnících“. Myslím, že se mi povedl unikátní kousek, o který jsem ovšem nestál – ač jsem jel jakoby stopem, dokonce několika desítkami aut, ani jednou to nebyl klasický stop.
Tomáš Poláček a jeho další dobrodružná mise. Přes půl světa vyrazil do Ósaky, dějiště EXPO 2025. Jak je jeho zvykem, přesouvá se stopem a ze své cesty píše pravidelné reportáže. Jeho plán? Sbírat nevšední zážitky a ochutnat v Japonsku i na cestě plzeň. A nejen to.
Všechny Tomášovy články o pouti z Česka do Japonska najdete zde.
Přes objektivně nebezpečný Balúčistán mě převezl ve svém expedičním autobusu Ryan ze Severního Irska, který se hned za íránskou hranicí dostal do téže pasti jako já: bylo nám řečeno, že se v této obrovské pouštní provincii můžeme pohybovat pouze v rámci ozbrojeného konvoje, což jsem chápal. V Balúčistánu se teď skutečně běžně střílí a bouchají tam bomby, takže to mi vůbec nevadilo.
Když jsme ale konečně přejeli do vedlejšího státu Sindh a já se s luxusem Ryanova trucku rozloučil, ukázalo se, že ochranku musím mít dál. Nejdřív jsem to považoval za fór, protože kromě Balúčistánu je všude jinde nebezpečno asi jako v každé rozvojové zemi, dejme tomu trošku, ale asi jsem si zpackal zbytek Pákistánu několika rádobyvtipnými pokusy o útěk svým chudákům ochráncům.
Nakonec to kdosi z vedení policie psychicky nevydržel a rozhodl, že pojedu neuvěřitelným stylem, jako štafetový kolík. V praxi to vypadalo tak, že jsem ráno nasedl do prvního policejního auta, které mě převezlo na příští checkpoint, což bylo někdy pět a jindy třeba třicet kilometrů, a tam už na mě čekalo auto další. Občas motorka, což zní romanticky, ale já si vždycky zoufal, protože jsem seděl třetí za dvěma ozbrojenými chlapy, na zádech patnáctikilovou krosnu, a do zadku se mi zařezávalo takové to železo, které ukončuje sedlo.
Policajti byli skvělí, hodní, a tak jsem nakonec svůj trudný osud přijal. Nemusel jsem se o nic starat, kupovali mi jídlo, čaje, ovoce, džusy, všechno. Nemyslím si, že by měl jiný Čech mezi přáteli na sociálních sítích tolik policistů, jako mám teď já.
Ale nechápal jsem to. Jednu noc třeba nevěděli, kde mě uložit, a nakonec jsme dojeli na jakousi vesnickou farmu s třiceti vodními buvoly, padesáti kozami a stovkou slepic. Bylo to nádherné, farmář mě hostil, mohl jsem mu pomáhat s dojením, vykoupali jsme se v bazénku s termální vodou. Spal jsem sice na posteli, ale venku, na zahradě, což je mnohem příjemnější než pod hlučným větrákem v nějaké špeluňce. V jižním Pákistánu bylo přes den pětačtyřicet stupňů, ale v noci pětadvacet, úplný ideál.
Až tedy na to, že farmu sice obklopovala zeď, ale i tak spal z každé strany vedle mě jeden policajt. Pokud tedy spali, oni možná bděli s prstem na spoušti. Bizár.
Když už jsem se přiblížil poslednímu pákistánskému velkoměstu Láhaur, bylo vidět, že ani samotní policisté nechápou, proč převážejí špinavého batůžkáře, jako by byl prezident.
„Já to taky nevím,“ krčil jsem rameny.
V Láhauru se sjela policistů padesátka, abychom podepsali protokol o tom, že jsem Pákistán přežil.
Jeden zjevně prakticky uvažující oficír mě požádal, abych mu dal své vyjádření na video, že ho prý předá nadřízeným. „Kdyby bylo po mém, tak bychom vás takhle netrápili,“ konstatoval.
Namířil na mě mobil a já řekl: „Pákistánská policie je fantastická, nemám sebemenší důvod ke stížnosti, ale do Pákistánu se už asi nevrátím. Bál bych se, že dopadnu stejně nesvobodně jako teď.“
Vrcholem absurdity je fakt, že v Láhauru jsem už žádnou ochranku neměl, a to je přitom vedle Balúčistánu jediné místo, které mi po setmění v úzkých uličkách nepřipadalo úplně bezpečné… Město je to obří, špinavé, hlučné, dost hnusné, ale zároveň i krásné. A úžasně tam vaří. V centru je snad v každém domě pouliční kantýna, kde jenom nakouknete do pánví, ukážete prstem a zaplatíte dva nebo tři dolary. Já si dal smaženici s ledvinkami, játry a varlaty, vnitřnosti byly tak akorát na skus. A k tomu osolený pomerančový džus, no úplná večeře králů. Nicméně stýskat se mi nemusí, protože v Indii se vaří taky úplně všude a možná ještě líp.
Vůbec to nechápu, ale až k indické hranici jsem neviděl jediný turban, a najednou jich kolem byly stovky. Vjel jsem do indického Paňdžábu, který obývají hlavně sikhové, což jsou právě ti s tím turbanem, dlouhým plnovousem a zahnutou šavlí u pasu.
Mimořádně sympatické náboženství!
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.