Jak jsem se stal živým maskotem pákistánské policie

Když jsem vjel z Íránu do nekonečné pouště Balúčistánu, došlo mi, že to je jeden velký stopařský omyl. Že tam probíhá občanská válka (škoda, že mi to neřekli třeba celníci, mohl jsem se vrátit do Teheránu a do Indie letět) a že se musím ozbrojencům naprosto podřídit. Tři dny jsem byl pod ochranou kalašnikovů a štítů, ale naivně se upínal k tomu, že až nakonec přejedeme divoký Balúčistán, všechno se zase vrátí do normálu.

Protože na Pákistán, na ten jsem se těšil asi nejvíc ze všech zemí. Nikdy jsem tam nebyl. Představoval jsem si ho jako nesmírně barevnou zemi plnou hodných, přátelských, pohostinných lidí. A nepletl jsem se, přesně tak to je.

A stejně se už nejspíš nikdy nebudu chtít vracet, protože za hranicí Balúčistánu mě obklopila policie státu Sindh. A potom státu Pandžáb…

Sice už zdaleka nejsou tak akční jako policisté a vojáci balúčstí, zbraněmi na nikoho nemíří, nekryjí mě štíty, ale jsou tu pořád.

„Vždyť je všude kolem,“ zanadávám si občas, „naprostej klid a mír, jenom stovky úsměvů.“

„Nepřej si vědět, jak bychom dopadli, kdyby ti někdo v Pákistánu zkřivil vlásek,“ odpovídají. „Všichni bychom šli do vězení, náš šéf určitě na několik let.“

Jeden chlapík dokonce zdůraznil: „A představ si, co se tady třeba stalo za strašlivej průšvih: jednou unesli dvě holky odněkud z Česka, to se už prostě nesmí opakovat.“

Můj přítel Saleem

Když jsem se konečně vymotal z Balúčistánu, chtěl jsem to oslavit jídlem v restauraci. V téhle zemi mi chutná –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i obyčejné kuře tady je zázrak, o koze nemluvě, na kozy oni jsou mistři.