Roztěkané, přehlížené, vyčerpané. Spousta žen ani netuší, že mají ADHD

Jak se píše kniha, kterou dávají dohromady dvě ženy s diagnózou ADHD?

Jana Srncová: Kdyby to bylo jen na mně, nedotáhla bych ji do konce. Věřila jsem ale v Klářiny letité zkušenosti s psaním a věděla jsem, že to spolu zvládneme. Velkým motorem byly i členky facebookové skupiny Nepozorné ženy, které se často ptaly, kdy už kniha vyjde. A největší závazek jsme cítily vůči ženám, které nám do knihy svěřily své příběhy. Kvůli nim jsme to musely dotáhnout.

Klára Kubíčková: Jako bývalá novinářka jsem zvyklá pracovat pod tlakem termínů. Redaktorce jsem hned hlásila, že potřebuji deadliny, že po mně musí dupat. S Janou jsme si tři měsíce po večerech pinkaly texty a zažívaly opakované „aha momenty“, u kterých jsme se vztekaly, někdy i brečely. To byl pro mě motor, že objevujeme něco, co u nás ještě nikdo nespojil a nepojmenoval.

Proč jste zažívaly vztek?

KK: Byla to naštvanost žen s ADHD, kterým dlouhé roky nikdo neřekl, že mají tuto diagnózu a co všechno s ní souvisí. Věděly jsme, že nám ADHD ovlivňuje vztahy, práci, finance. Ale Jana objevila i řadu studií, které poruchy pozornosti spojují s migrénami, tinnitem, poruchami příjmu potravy, kloubní hypermobilitou, zvýšenou senzitivitou… Kdybychom měly diagnózu odmala, žily bychom možná úplně jiné životy. Dokázaly bychom eliminovat karamboly, šetřit síly.

Jak jste se dozvěděly, že máte ADHD?

JS: Před sedmi lety jsem měla čím dál větší úzkosti, propadala jsem se do deprese. Starala jsem se o dvě malé děti a zároveň bojovala se silnými panickými atakami. Došlo to do stavu, kdy jsem měla chuť nežít – nepřenášet to dál na děti, které bezmezně miluju. Skončila jsem v krizovém centru a rok a půl se léčila s depresí a úzkostnou poruchou. Ale pořád jsem neměla pocit, že žiju kvalitní život, byl v něm hrozný chaos. Až se ke mně dostal text novináře Michala Kašpárka o ADHD a já při čtení měla pocit, že píše o mně. Začala jsem mluvit se svou psychiatričkou o téhle možnosti a ptala se jí, jestli mě neotestuje. Ale trvalo víc než rok, než to udělala. Výsledek? ADHD s plným počtem bodů.

Ulevilo se vám?

JS: Ano, protože najednou se máte čeho chytit. Dojde vám, že nejste vadná. Navíc mi lékařka nasadila léky na ADHD a mně se během šesti týdnů ohromně ulevilo. Pamatuji si ten silný moment, kdy jsem najednou ucítila klid, dokázala jsem se soustředit na jednu věc, na jednu myšlenku, zapsat si správně termíny. Takhle funguje mozek lidem běžně?! Byla jsem z toho nadšená.

KK: Všechny ženy s výjimkou jedné, které v naší knize mluví, přiznaly, že jim diagnóza pomohla. Přestaly se vnímat jako pokažené. Začaly mít k sobě lepší vztah.

Kláro, jak to bylo s určením diagnózy u vás?

KK: Když se mi narodilo čtvrté dítě, chaos, který vždycky panoval v mé hlavě a kolem mě, už byl neudržitelný. I já jsem řešila deprese, úzkosti, a vygradovalo to tím, že jsem se tři dny snažila rozdýchat panickou ataku, kterou jsem považovala za dechovou nedostatečnost. Doploužila jsem se do ordinace doktora, kde jsem omdlela. Napíchli mě na kapačky, zkontrolovali, jestli to není infarkt, dostala jsem lexaurin a doporučení, ať si seženu psychiatra. Šla jsem tam s tím, že budeme řešit deprese a vyhoření, ale psychiatrička mi po dvou hodinách řekla: „Už vám někdo řekl, že máte ADHD?“ V první chvíli jsem to popřela, ale pak se mi v hlavě začal odvíjet celý život a došlo mi, že jsem byla jasný případ odmala.

V čem třeba?

KK: Na prvním stupni jsme měli list s puntíky za zapomínání. Limit byl čtyři za měsíc, já jich měla 21. Pořád jsem poslouchala, že se málo snažím, že bych měla být pořádnější. Vyrušovala jsem, byla jsem hyperaktivní, dodnes nedokážu vydržet v klidu. Zároveň jsem ale byla chytrá, takže jsem pořád měla jedničky. Občas mi někdo dal dvojku za zapomínání, ale jinak se moje živost tolerovala.

Jano, vy jste jako malá byla taky taková?

JS: Nemám ADHD s viditelně hyperaktivní složkou. Navíc jsem byla premiantka, moji rodiče byli velmi systematičtí a předali mi to jako naučený vzorec chování. Jen mě to, abych dostála jejich představám, stálo obrovské množství energie. Problém u ADHD není v tom, že neudržíte pozornost, ale spíš bojujete s tím, na co se soustředit. Střídáte extrémní zájem s nezájmem. Takže máte dítě, které hodinu soustředěně staví lego a okolí si myslí, že to tím pádem ADHD není. Právě děti s poruchou pozornosti bez hyperaktivity jsou často poddiagnostikované, protože nezapadají do klišé, že ADHD rovná se živelnost.

V osmdesátých letech, kdy jste obě chodily na základní školu, se teprve s diagnostikou ADHD začínalo. Dnes je situace jiná, podezření na poruchy soustředění se řeší už u malých dětí. I tak má ADHD nálepku, že nejde o diagnózu, ale o zlobivé děti, kterým chybí pevné hranice. Vnímáte tu nedůvěru?

JS: Spousta lidí pořád netuší, co ADHD obnáší, chybí jim informace. Pak se setkáváme s tím, že vám i učitelé řeknou, že by se dítě lépe soustředilo, kdyby se tolik nehýbalo. Ale právě ten pohyb je jeho kompenzace, aby se dokázalo soustředit.

KK: Přirovnáváme to k tomu, že když se narodíte bez ruky, všichni vidí, že ji nemáte, a berou na to ohledy. Když ale máte diagnózu, která není vidět, a přitom vás zásadně definuje a omezuje, okolí k ní bývá nedůvěřivé.

Syndrom hodných holek

Vaše kniha je o ženách s ADHD, které jsou v diagnostice často přehlížené. Jsou projevy poruchy soustředění u žen jiné než u mužů?

KK: Symptomy ADHD jsou velmi individuální. Primárně si lidé ADHD spojují s představou zlobivých chlapečků. Jenže jako malá holka nemusíte skákat po lustru, hyperaktivita se může projevovat třeba verbálně. A to se u dívek bere jako normální: je upovídaná, takové přece holky jsou! Do toho vstupují kulturní a sociální očekávání. Odmala jsme vedené k tomu, abychom byly hodné holky. Rychle se naučíme ADHD kompenzovat, abychom očekáváním dostály. Ale kolik energie nás to stojí, to už nikdo nevidí.

JS: ADHD u žen je navíc pod vlivem hormonů. Když přijde první menstruace, mohou se jeho projevy zhoršit. Během menstruačního cyklu reaguje na hladinu estrogenu. Další zlom může nastat v těhotenství a po porodu. Po porodu je u žen s ADHD až pětkrát vyšší pravděpodobnost, že propadnou do poporodní deprese.