Kdo kouří a špatně jí, může si krom jiného zadělat i na „revma“, říká lékař

Jak jste se vlastně stal revmatologem? Mezi mediky to, třeba ve srovnání s chirurgií, není zvlášť populární obor…

U mě to byla vlastně náhoda. Původně jsem šel na medicínu s tím, že se budu věnovat právě chirurgii, konkrétně traumatologii nebo ortopedii. Během studia jsem ale zjistil, že mě to k ní až tolik netáhne.

Proč?

Mám spoustu přátel mezi ortopedy, jsou to skvělí lidé a výborní odborníci. Na škole jsem ale vnímal ze strany některých chirurgů určitou míru nezdravého sebevědomí, což mě tehdy vlastně odradilo. Je to trochu pochopitelné – oni často rozhodují o životě a smrti, stačí malá chyba a člověk jim zemře pod rukama. Věřím, že dnes je situace trochu jiná, přece jen jsem studoval koncem 90. let…

Jak se tehdy pacienti s revmatem léčili?

Dřív se revmatičtí pacienti léčili většinou analgetiky, nesteroidními antirevmatiky, glukokortikoidy a klasickými léky, například methotrexátem, sulfasalazinem nebo preparáty zlata. Velký význam měla rehabilitace. Někdy po roce 2000, když jsem začal pracovat v Revmatologickém ústavu, zrovna nastupovala biologická léčba, což úplně změnilo celý obor. Ani jsem netušil, jaký má revmatologie potenciál – i co se týče práce s lidmi. Studenti medicíny často nemají jasnou představu, co revmatologie obnáší, protože na mnoha lékařských fakultách není tomuto oboru věnován dostatečný prostor.

Lidí s revmatoidní artritidou přitom podle statistik přibývá a čekací doby na vyšetření se prodlužují.

Ano, je to komplexní problém. Revmatologie bohužel zůstává na okraji zájmu, chybí systémová podpora nových praxí nebo motivace pro mladé lékaře. Je to otázka hlavně na kraje, pojišťovny a ministerstvo zdravotnictví. Počet revmatologů spíš stagnuje a mnoho starších lékařů odchází nebo bude odcházet do důchodu. To během pěti let může být velký problém.

Proč revmatických onemocnění v posledních letech tak přibývá? Je to tím, že se dožíváme stále vyššího věku? Nebo to může být i stresem, nevhodnou stravou, zkrátka vlivem civilizace?

Za artritidou zčásti stojí genetická dispozice. Ale jedním z faktorů, který významně podporuje vznik onemocnění, je například kouření. Nebo infekce. Znečištění ovzduší také hraje svoji roli. V poslední době vyšly studie, které dávají autoimunitní onemocnění do souvislosti se zvýšenou konzumací vysoce zpracovaných průmyslových potravin. A to až o polovinu.

Když měla revma moje babička nebo rodiče a k tomu mám nezdravý životní styl, jaká je pravděpodobnost, že u mě onemocnění taky propukne?

U prarodičů většinou rodinnou zátěž nesledujeme, ale je známa u první linie, tedy rodičů nebo sourozenců. V takovém případě je asi 20procentní riziko vzniku onemocnění. Oproti běžné populaci jde o stonásobně vyšší riziko. Je však lepší se na to dívat z opačné perspektivy, stále je tu 80procentní šance, že nemoc vůbec nepropukne.

Z plic do kloubů

Pod lidovým pojmem revma si většina lidí představí bolesti kloubů. Jaké různé symptomy ale revmatoidní artritida může mít? A kdy by měl člověk vyhledat lékaře?

Nejčastěji jsou to bolest, ztuhlost a otok. Nejhorší to bývá nad ránem, člověk se může ztuhlostí probouzet, během dne se příznaky většinou zmírňují. Čím delší je stav zatuhlosti, bolesti, a to i v řádu hodin, tím spíš se jedná o revmatoidní artritidu. Mohou se dostavit i únava, nechutenství nebo zvýšené teploty. Naproti tomu mnohem častější artróza není těmito celkovými příznaky provázena a vyznačuje se bolestivostí a ztuhlostí v řádu několika minut po probuzení, přičemž se potíže naopak horší během dne.