Pod ochranou v Balúčistánu: „Všude je bezpečně, dokud se tam něco nestane.“

Kromě zbraní a neprůstřelných vest popadli štíty a kryli mě těch pět metrů k policejnímu autu. Nejen mě, taky mé kamarády, v Kvétě nás toho dne bylo přesně pět turistů. Jeden z Číny (ale ten umí jen čínsky), jeden z Bahrajnu (ten je ze všeho tady tak otrávený, že se nejspíš rozhodl celý den prospat), a my pro dnešek utvořili trojku s Polákem Piotrem a Irem Ryanem.

K mezinárodnímu bankomatu to bylo sotva pět kilometrů, ale vždy po pár ulicích jsme museli přeběhnout do jiného vojenského auta. „Všude na světě je bezpečno,“ konstatoval jeden z našich ochránců lakonicky, „dokud se tam něco nestane, a tady se toho teď děje hodně – před třemi dny zemřeli tři mí kolegové při bombovém útoku.“

Nicméně uspěli jsme. Najednou jsem měl v kapse dvacet tisíc rupií, což je asi sedmdesát dolarů. Byl jsem boháč, chtěl to oslavit, a v tu chvíli jsme zrovna měli ochranku ještě vstřícnější než obvykle, a tak jsme s ozbrojenci mohli do restaurace.

Alkohol se tu pochopitelně neprodává, pije se sladký čaj s mlékem nebo ještě sladší limonády. Šlo ale o jídlo, a to vypadalo s přimhouřenýma očima průměrně. Náhodným zabodnutím prstu jsem si vybral „kozu na afghánský způsob s kroupami“, s nedůvěrou to ochutnal, a pak začal překotně chrlit na své nové kamarády: „Kluci, to je dokonalý maso, lepší jsem už léta v puse neměl!“

Ten oběd mi zatím tak nějak symbolizuje celý Pákistán. Vypadá to tady divně, někdo by řekl, že až strašně, ale svým způsobem to je taky radost a krása.

Dá-li Bůh, pojedeme

Přejít hranice z Íránu trvalo dvě hodiny, což se dá vydržet. Přechody v podobných zemích jsou vždycky šílené a stresující, takové čekání na Godota v hrozném vedru, s jednou rozdováděnou mouchou v nose a druhou bzučící v ústech, ale tady aspoň nikdo vyloženě nebuzeroval.