Česká gymnazistka míří do světové vědy. Jen na to musí posbírat přes milion a půl

Vaše sbírka na Doniu úspěšně běží, cítíte se už blíž svému vědeckému snu?

Určitě! Ani jsem nečekala, že se sbírka tak ujme a osloví tolik lidí mimo obor. Píší mi třeba vedoucí strojírenských firem a přispívají. Je to pro mě neskutečné a díky tomu se pomalu, ale jistě blížím ke splnění svého snu.

Říkáte, že váš příběh oslovil i spoustu lidí mimo obor. Čím to?

Možná mě chtějí podpořit i proto, že jsou překvapení, že moje generace ještě není „ztracená“. Právě tohle mi totiž řada z nich píše. Byť já sama si nemyslím, že jsme ztracená generace.

Vzpomenete si na moment, kdy vám došlo, že chcete dělat vědu?

O vědu jsem se začala zajímat během covidu, hlavně o neurovědu, poslouchala jsem různé podcasty. Na gymnáziu mě pak úplně pohltila molekulární biologie. Fascinovalo mě, že můžeme zkoumat svět, který není vidět pouhým okem.

Co vás tak fascinuje na biochemii, kterou chcete studovat?

Biochemie je široký obor, kde si každý najde své. Mě baví zkoumat, jak fungují molekuly jako RNA, DNA nebo proteiny. Nejvíc mě ale zajímají bakterie a nemoci, které způsobují. Teď se chystám na stáž, kde budu zkoumat bakterii způsobující černý kašel.

Máte už představu, čeho byste chtěla v tomto oboru dosáhnout?

To by bylo odvážné říkat, vždyť nemám ani bakalářský titul! Nicméně můžu říct, že můj sen je přiblížit vědu lidem. Když jsem s ní začínala, všechno mi připadalo cizí a složité – dokud jsem nenarazila na někoho, kdo to uměl dobře vysvětlit. A to bych jednou chtěla dělat i já, pomáhat vědu popularizovat. Zároveň bych se ráda věnovala výzkumu antibiotické rezistence, která je čím dál větším problémem. Už od vynálezu penicilinu se vědělo, že bakterie dokážou být vůči antibiotikům rezistentní. Umí si totiž mezi sebou předávat geny, které jim to umožňují.