Okouzlující Versailles i romantika u Bodamského jezera. Jakou nejhezčí zahradu znáte? 

Na první dobrou musím zmínit zahradu okolo pařížského Musée Rodin se spoustou soch. V tamním muzeu jsem byl víckrát, v zahradě jednou. I když nejspíš není nejhezčí, kterou jsem navštívil, zůstala mi v srdci. Hodně mě nadchly taky zahrady na zámku v Edinburghu: anglický park, nádherně vysázené květiny, skleník… Mám rád přírodu – a když jí člověk trochu pomůže, je to paráda. Tak jako zahradám ve Versailles, kde si královna Marie Antoinetta nechala postavit fejkovou farmu, aby ukázala svým dětem, jak to funguje na venkově u králíků.

Před rokem jsme s rodinou navštívili ostrůvek Mainau, přezdívaný ostrov Květin, a já si pamatuji toto: V sytém podvečerním slunci hledím na divou louku pokrytou půvabně plápolajícími skvrnkami rozkvetlých tulipánů všech barev a druhů. Rostou tam náhodou, bezúčelně, a přesto jako by šlo o rafinovanou choreografii… Kouzelný, pestrý koberec se táhne přes celý pahorek a v dálce za ním jiskří hladina Bodamského jezera. Většina lidí se z parku těsně před zavírací hodinou vytratila, je klid a ticho. Ještě chvíli jen tak hledím a kopíruju si ten obraz do svého matrixu… a mám ho tam napořád.

Bylo to moje úplně první hostování v Paříži v roce 1992. Strávila jsem tam tři měsíce. Přes týden jsem zkoušela v Théâtre du Châtelet a o víkendech objevovala krásy města a okolí. Ve Versailles jste z Paříže za půl hodiny a pak se můžete celý den procházet obrovským areálem plným zeleně, francouzskými i anglickými typy zahrad, projet se po kanálu na lodičce, pozorovat v záři slunce fontány, u kterých zní z reproduktorů barokní hudba, navštívit vesničku Marie Antoinetty, cestou zpět si dát v brasserii tarte tatin a večer zasednout v barokním divadle a dopřát trochu potravy také své duši.

Rozhodně je to ta u naší chalupy v šumavských lesích, kde trávím léta odmala. Vůně hub se tam mísí se zurčením potoka plného pstruhů a raků, kapradí a borůvčí si rostou, jak se jim zlíbí. Tam jsem zažil ty nejparádnější prázdninové ohně, kdy táta brnkal na kytaru Slabocha Bena. Fascinovaně jsem pozoroval světlušky – a máma mně a ségře na kamenném zápraží chalupy servírovala ten nejlepší borůvkový koláč a kulajdu. Právě tam mi došlo, jak moc mě baví být venku a jak dobře mi dělá blízkost stromů a přírody. Tahle zahrada pro mě zůstává symbolem pohody a spojení s přírodou.